Modrava 1999

Kdy:

5.-8. června 1998

Kde:

Hotel Arnika, Modrava, Šumava

Kdo:

Daniela, Simona, Dan, David, Honza, Lukáš, Ondra

Po letošní výjimečně zdařilé Expedici AVAROM následovalo téměř přesně po měsíci další fyzické ale především duševní obžerství. Dlouhé měsíce diskutovaná výprava na kolech se zčistajasna vynořila z mlhy teoretických úvah a stala se skutečností: Vyrazili jsme vstříc komárům, muškám, otlačení sedací části těla, křečím, úžehům a díky nádhernému počasí (díky za něj) spáleninám. Původně jsem zamýšlel vyjádřit se ve svém příspěvku i k AVAROMu, ale dříve než se rozplynula alkoholová mlha, v mé krvi přestalo být víno dominantní složkou a já byl schopen najít na klávesnici jednotlivá písmena, učinili tak nováčkové výpravy, navíc tím nejlepším možným způsobem. Tentokrát byl ale prožitý zážitek natolik silný, že i přes svou vrozenou lenost a nechuť cokoliv dělat chápu násadky a namáčím pero do kalamáře a poháněn křikem vnitřního hlasu usedám ke psaní. Jen s vypětím všech sil se orientuji v záplavě zážitků řítících se mou hlavou jako stádo divokých koní, jejichž směr a rychlost se snažím chabě korigovat. Mozek chrlí bez ustání série vzpomínek na víkend strávený v/na Modravě na Šumavě.

Jak se ukázalo několik dní před odjezdem do šumavských hvozdů, naše výprava zdvojnásobila počet svých členů, což bylo velice potěšitelné, ale i překvapující, protože ve chvíli, kdy jsem se tento fakt více méně mimochodem dozvěděl, už jsem dva dny sháněl ubytování s nedostatečným počtem lůžek. Asi týden před odjezdem mi volala Simona, která se mě mezi řečí zeptala, jak se těším na kola. Její zájem jsem ocenil, ale něco tady nehrálo. Na mou otázku stran jejího zájmu jsem se dozvěděl, že přece jedou s námi. Kdo jsou my jsem se nedozvěděl, protože prý ještě zbývá spousta času a mnoho se může změnit. Začal jsem tím, že jsem odvolal rozběhlé rezervace na čtyři místa. Minimálně stejně překvapivé jako telefonát od Simony bylo druhý den to, že jsem zavolal do ubytovacího zařízení necelý týden před plánovaným termínem a odpovědí mi bylo: "Ano, přijeďte, počítáme s Vámi." Nevím, zda za to mohou "balíčky", stále rostoucí počet hotelů, pensionů a chat nebo jen štěstí, ale měl jsem radost z toho, že člověk už možná nebude muset výlety plánovat měsíce dopředu. Pod svou střechu nás přijal modravský pension Arnika. Ještě jsem předal Davidovi kontakt na půjčovnu kol a doplňků a začal jsem se těšit.

Sešli jsme se na strakonické výpadovce a v cestě pokračovali společně. Přestože benzínové pumpy doznaly za uplynulých deset let velkých změn, přesto to nejsou místa, kde by se člověk nezačal po devadesáti minutách čekání nudit. S patnáctiminutovým zpožděním se k pumpě přiřítili dvě stříbrné felicie s koly na střechách a všechno vypadalo, že jsme v tu chvíli byli kompletní a schopni vyrazit. Tedy nebýt Lukáše, který nejdříve zdržoval odjezd čerpáním benzínu, aby se poté schoval za budovou pumpy pod záminkou mytí okna, zatímco my jsme mezitím zablokovali výjezd od čerpací stanice. Na základě varování majitelů pensionu, že jeho restaurace zavírá už v devět hodin, jsme zastavili na večeři ve Vimperku, abychom při té příležitosti ochutnali mimořádně nedobrý nealkoholický Gambrinus Master. Z důvodu zavření restaurace jsme zastavili ještě u místní benzinové pumpy, kde jsme vykoupili veškerý šampus. Do pensionu jsme dorazili za tmy. Obloha byla plná hvězd a venkovní teploměr ukazoval dva stupně nad nulou. Ihned po ubytování jsme anektovali kuchyňku. Náš příjezd vyvolal negativní a nepřiměřeně emotivní reakci u spících obyvatel pensionu, kteří nám od té doby neodpovídali ani na pozdrav. Přitom si jsem jist, že naše chování snad mohlo být v některých případech hlučnější, ale v zásadě nepřekračovalo meze slušného chování. Kuchyňka brzy připomínala komín udírny. Kamarádi sedící naproti mně se ztráceli v mlze a jediné střešní okénko bez ustání chrlilo sloup dýmu. Kuřácké doupě jsem opustil jako první a odešel spát.

Ráno jsme se probudili do nádherného dne. Modrá obloha byla bez jediného mráčku. Po snídani jsme před pensionem jsme odstranili zjevné závady (výška sedla, nezávislý pohyb řídítek a předního kola, a jiné) na všech kolech a pak už nic nebránilo tomu, abychom vyrazili. Na dnešek jsme měli naplánovanou trasu, která měla velkou výhodu v tom, že se dala pohodlně zkracovat nebo upravovat podle momentální situace ve skupině. Po prvním stoupání do Filipovy hutě jsem myslel, že mne někteří členové skupiny ukamenují, ale naštěstí neměli tolik sil a veškeré komentáře se omezovali na spílání, že by nebylo špatné jet taky chvilku do kopce, protože z kopce je to dost nuda. Stoupání bylo odměněno sjezdem do Kvildy, kde jsme udělali první velkou občerstvovací přestávku (celkově asi pátou či šestou). Provedli jsme na kolech nutné opravy a úpravy závad, které se objevily během prvních kilometrů jízdy a vyrazili na další část cesty. Ta trvala celých sto metrů až k nejbližšímu pensionu, kde Daniela a David potkali příbuzné, kteří zdejší pension vedli a u kterých jsou ještě další příbuzní na návštěvě. Náčelník s Danielou, pamětlivi zavírací doby na Modravě, domluvili, že se sem dnes večer vrátíme na večeři a vyrazili jsme po nové, ještě pro veřejnost uzavřené, cestě k prameni Vltavy.

Neustálé několikakilometrové stoupání rychle odebíralo sil z našeho odhodlání a intervaly jednotlivých zastávek, které jsem už dávno přestal počítat, se rapidně zkracovaly. Cestou narazili Ondřej s Náčelníkem na sněhovou závěj ukrytou před Sluncem ve stínu stromů. Rychle jsem se k nim blížil, abych rozšířil jejich řady a připravili jsme se společně na příjezd hlavní skupiny. První koulí jsem dostal do ruky a nebezpečně jsem zavrávoral, druhá se mi roztříštila o přilbu. Vysypal jsem sníh z helmy, ucha, trička a brýlí a připravoval si munici. Podobně to poté schytali i ostatní a po krátkém intermezzu jsem jeli dále. (Paradoxní bylo, že jsme toho dne viděli více sněhu než v únoru za celou dovolenou na horách.) K pramenu Vltavy už to byl jenom kousek a dále jsme (pochopitelně po přestávce) pokračovali ďábelským stoupáním a dlouhým sjezdem okolo Černé hory na rozcestí Na Ztraceném. Tam odmítli pokračovat Dan se Simonou, čímž se připravili o nejhezčí část trasy, Březník.

Cesta do mírného stoupání proti proudu řeky byla odměněna pohledem do nádherného údolí, které se před námi otevřelo na konci stezky. Dan mezitím fotil sasanku v Simonině pupíku, za uchem, ve vlasech, v ruce a kdo ví, kde ještě. Neodolali jsme a na chvilku spočinuli u potoka. Zpáteční cesta do Modravy bylo jedno dlouhé klesání po cestě kopírující potok. Těch sedm kilometrů jsme ujeli bez jediného šlápnutí do pedálů.

Po jídle v pensionu nás opustil Ondřej, který odešel na autobus do Prahy. K tomu, že se po hodině vrátil zpátky, existují dvě teorie. Ta Ondřejova tvrdí, že mu autobus ujel, protože odjížděl o patnáct minut dříve. Čekání na další spoj, který vůbec nepřijel, si krátil pitím vodky s nějakými děvčaty. Ta druhá tvrdí, že Ondřej nechal autobus ujet, když se předtím nechal nalákat děvčaty slibujícími povyražení k pití vodky. Večer jsme i s Ondřejem odjeli do Kvildy. Zbrusu nový podnik vynikal výtečnou kuchyní, suchým sektem a cenami. Bohužel velice rychle došlo k situaci, kdy jsme vypili veškerý "Chateau Radyně" a museli se vrhnout na "Bohemku". I tak jsem se stal s několika vypitými pivy absolutně nejstřízlivějším členem skupiny. Do pensionu jsme se vrátili hluboko v noci.

Převážnou část večera jsem bojoval se spánkem a tak jsem odešel spát, takže ani nevím, kdo dostal ten skvostný nápad udělat táborák. Sled událostí té noci jsem se pokusil složit z jednotlivých střípků tak, jak mi byly vyprávěny druhý den jednotlivými účastníky: Oheň hoří - Náčelník s Danielou odcházejí spát - Náčelník nechává otevřené dveře do chaty a rozsvícená světla v chodbě - Simona odchází spát a zavírá za sebou dveře - Lukáš se nemůže dostat do chaty, protože klíče má tvrdě spící Simona - Lukáš leze po zdi na balkón do prvního patra - Dan hází drobné do okna v marné snaze probudit Simonu - Lukáš se bojí, že spadne do ohrady statného vlčáka, který ho nebude považovat za přítele - když Danovi došly peníze, používá k rozbití okna kamínky - některé zasahují šplhajícího Lukáše, čímž se jeho postup zpomaluje - když Danovi dojdou kamínky, nastupuje stejnou cestu jako Lukáš - plot překonává vylomením několika planěk - Lukáš proniká, stojíc na Danově hlavě, na balkon a do pokoje - Dan si trhá kalhoty a nohu - Lukáš vychází dveřmi zpět k ohni a přikládá do ohně statnou borovici, stěžuje si na zimu a ospalost, odchází spát a instruuje Honzu, aby hlídal oheň než dohoří - plameny šlehají vysoko k obloze - před svítáním si Honza vytahuje kolo a vyjíždí kousek nad pension, aby pozoroval svítání - nakonec to kvůli rose a chladu nevydrží a ve tři čtvrtě na šest odchází spát.

Opět jsme se probudili do krásného dne. Únava z předchozího dne a hlavně noci byla patrná, ale odhodlání i dnes vyrazit na kola bylo obdivuhodně silné. Po snídani nás na druhý pokus (a tentokrát úspěšně) opustil Ondřej. Ostatní jsme nasedli na kola a začali stoupat do prvního kopce. V první zatáčce jsem si uvědomil, že už jsem dlouho neviděl červenou značku, které jsme se měli držet. Všechno se ještě dalo vyřešit zkratkou přes louku. Louka vypadala na první pohled nevinně, ale hned po ujetí několika metrů se kola začala až po šlapky bořit do trávy. Po jejím projetí (v některých případech projití) nebyl mezi námi nikdo, kdo by měl suché boty. Pár metrů na to jsme zjistili, že Náčelníkovo zadní kolo změnilo tvar na osmičku a jediná možnost jak závadu opravit, bylo zásadně omezit účinnost brzdy. Všem strastem ještě neměl být konec, protože další cesta vedla do prudkého kopce na Tříjezerní slať.

Odtud jsme pokračovali sjezdem na Antýgl, kde jsme se občerstvili ve stejnojmenném hotelu. Další cestu jsme chtěli podniknout na Turnerovu chatu, kam ovšem proradní ochránci přírody umístili zákaz vjezdu cyklistům, ačkoliv ještě nedávno byl vjezd povolen. Několik minut jsme mlsně objížděli značku a čekali na někoho, kdo poruší zákaz, abychom se vydali za ním. Nikdo takový se ale neobjevil a tak jsme změnili plán a vyjeli po silnici do Srní, kde jsme se v oblíbeném hotelu Šumava naobědvali. Přišlo nám velice vhod, když nám u vedlejšího stolu sedící chlapík poradil, jak se dostat zpět na Modravu, abychom se vyhnuli stoupání na Antýgl a protivné cestě po silnici. Po krátkém stoupání jsme krásnou cestou podél plavebního kanálu dojeli přes Antýgl k rozbořenému mostu, odkud to bylo po překonání řeky do Modravy jeden nebo dva kilometry. Odpolední program se shodoval se včerejším, pouze s tím rozdílem, že jsme nehráli karty, ve kterých se mi den před tím docela dařilo. Večer jsme se přesunuli do Ski pensionu na Kvildě, kde nám obsluha přislíbila dovézt ze Strakonic nový sekt. Svému slibu dostáli a za zpěvu prvorepublikových písní jsme se pomalu přehoupli do neděle. Tentokrát jsem se k volantu nehlásil. V pensionu jsme ještě dopili poslední láhev a šli spát.

Ráno bylo krušné. Obloha byla opět blankytně modrá a sluníčko se opíralo do našich spálených rukou. Daniela a já jsme byli jediní, kdo ten den snídali. Nakonec jsme přes všechny potíže zabalili, přivázali kola na zahrádky, vyrovnali účty a vyjeli k domovu. Po cestě jsme se ještě zastavili v doporučené Lovecké krčmě. Skrčená chaloupka slula výbornou kuchyní, hbitou obsluhou a samozřejmě cenami. Manželský pár vedoucí hospodu měl pevně rozdělené úkoly, ale oproti všem zvyklostem měla jasně navrch kuchařka nad vrchním. Pak už jsme opravdu vyrazili k domovu.

Danielo, Simono, Dane, Davida, Honzo, Lukáši, Ondro - DÍK!