Kaprun 1999

Pohádka na ledovci

Každý, kdo se vrátil z Alp říkal, že si nikdy lépe nezalyžoval. Téměř každý, kdo se vrátil z lyžování na ledovci, tvrdil, že už nikdy nikam jinam na hory nepojede. Pochopitelně jsem si říkal, že kecají a vytahují se. Prohlašuji, že už nikdy nechci jet nikam jinam, protože jsem si ještě v životě tak nezalyžoval.

Ještě nedávno jsem mluvil pravdu, pokud jsem prohlásil, že jsem nikdy nejel na hory s pasem nebo že jsem ještě nikdy v životě nelyžoval ve třech tisících metrech nad mořem. Teď už to neplatí. Splnil jsem si sen, který mě provázel od dob, kdy mne začalo bavit lyžování a kdy jsem zjistil, že na zeměkouli se vyskytují i jiné kopce než Krkonoše. Čekal jsem relativně dlouho, ale o to více jsem si mohl celý zážitek vychutnat.

Dnem D se stal pátek dvacátého šestého března léta Páně tisícího devítistého devadesátého devátého roku.

Samotné přípravy propukly ale již o den dříve. První kroky jsem směřoval do směnárny (kde totiž vyjde koupě valut levněji než v bance, což je vzhledem k tomu, jak draze vyjde prodej valut, téměř neuvěřitelné), kde jsem zaměnil české korunky za rakouské šilinky. Při výměně jsem byl natvrdo konfrontován s tím, jak na tom náš státeček opravdu je (tedy soukromě mezi námi, už to bylo s korunkou lepší), a několikahodinovou proceduru v České spořitelně, kde jsem zaměstnával celý tým pracovníků svou žádostí o připojištění. Dlouho se nemohli rozhodnout do které kategorie by mě zařadili, ale jakmile se dohodli na tom, že lyžování je zimním sportem a odsunuli mě do nejrizikovější skupiny, nabyli sebevědomí a šlo jim všechno o poznání rychleji ( tedy soukromě mezi námi, už to bylo s úrovní služeb - aspoň v pobočce, kde mám účet - horší). Pak mne čekala ještě návštěva samoobsluhy (kde byla znovu fronta) a tradiční souboj se zavazadlem, které se rozhodlo samo si zvolit, které předměty si ještě mohu vzít, a které - podle něj - nebudu potřebovat. Nemusím, doufám, podotýkat, že můj názor byl s názorem zavazadla v příkrém rozporu. Potom jsem si již zabalil všechny věci a poslední chvíle čekání jsem trávil sledováním seriálu MASH a opakovaným kontrolováním cestovního pasu.

Nevěřili byste, co všechno lze na dokladu kontrolovat (např.: jestli vám oproti předchozí kontrole před pěti minutami neskončila platnost pasu, jestli je to opravdu váš doklad, ač bydlíte sám a jestli je to vůbec pas.) Asi po tisící jsem zkontroloval, jestli cestovní pas není jen maskovaným očkovacím průkazem a nechal se odvézt na místo srazu celé skupiny - modřanskou restauraci Na Zastávce. Tam jsme dorazili s lehkým předstihem. Časovou rezervu jsme ztratili vzápětí čekáním na ostatní. Moc sněhu tam nebylo, ale s nepřízní počasí jsem se postupně - s každou další návštěvou servírky u našeho stolu - celkem hladce vyrovnával. Zrovna když jsem začínal mít pocit, že ledovce alpských velikánů zůstanou nezvrásněny obloukovými rýhami vykrouženými mých lyží, že výprava skončila dříve než začala a vyrovnal jsem se se skutečností, že strávím dva dny dovolené v hospodě, kdosi zavelel k odjezdu. O dvě hodiny později proti plánu později, ale přeci. Na druhou stranu jsme měli požehnání všech babiček, které bylo jednotlivým členům výpravy navštívit.

Cestou se nedělo nic zvláštního, kromě toho, že řidiči opakovaně jamrovali, že nebudou stále stavět u každé benzinové pumpy jenom kvůli tomu, abychom si nakoupili nápoje na cestu, které jsme tamtéž vylučovali. Je vůbec obecně zajímavé, jak rozdílně se na konzumaci určitého typu tekutin během jízdy autem dívají řidiči a ostatní cestující.

Za hranicemi jsem s potěšením konstatoval, že už si nepřipadám, jako bych se prokopal do jiného světa. Ale zase že by nebyl viditelný vůbec žádný rozdíl, to tvrdit nemohu. Kromě jiného třeba není skoro nikomu rozumět, protože naprostá většina lidí mluví podivnou směsicí němčiny a nějaké blíže neidentifikovatelné řeči. Na místo jsme dojeli za tmy a všude kolem jsem spíše tušil k nebi se tyčící horské masívy, jejichž věčně bílé vrcholky přeci jen trochu odrážely posledních zbytky světla ztrácející se v jednotlivých vzduchových vrstvách.

Naplánoval jsem si, že asi tak okolo půlnoci budu připraven zalehnout, abych ráno mohl plný síly vystartovat na kopec. Jak už ale tvrdil jeden můj kamarád, plány jsou sice hezká věc, ale, bohužel, jsou většinou určeny k neplnění. Tak se i stalo. Nadešel čas pomsty řidičů. Ti se usídlili na našem pokoji a vyžadovali naši bdělost a aktivní účast na konverzaci. Ve dvě ráno považovali řidiči svou pomstu za dokonanou a odešli.

Ráno bylo o poznání pomalejší než jsem si ještě doma odvážně plánoval, ale přesto jsme se poměrně brzy dostali z penzionu. Jeli jsme autem asi patnáct kilometrů k lanovce, která vedla po strmé skalní stěně a mizela někde v nebi. Po parkovišti se pohybovala skupina "regulovčíků", kteří každé auto dovedli na přesně vymezené místo. Vzpomněl jsem si na bitky o místo v Peci nebo Špindlu a musel jsem se v duchu smát.

K pokladně to bylo skutečně jen pár kroků. Tam jsem odevzdal většinu svých peněz a permanentku jsem začal střežit jako korunovační klenoty. Je pravda, že v ceně "permice" bylo parkoviště a skibus, ale přesto jsem se nemohl zbavit dojmu, že cena lístku připomíná drahotu. V životě každého člověka určitě nastane okamžik, kdy i ta nejoslavovanější osobnost je jedincovou dušičkou prokleta a zatracena nebo aspoň na cti utrhána v duchu pronesenou nadávkou. Přesně takový pocit jsem měl, když jsem si vzpomněl na "tatíčka" Masaryka a rok 1918. Představa, že by pro mě částka vynaložená za permanentku znamenala to samé jako pro místní mi vehnala slzu do očí. Ale kvůli nářkům jsem tam nebyl a vysoko nade mnou čekaly kilometry sjezdovek jenom na to, až je budu brousit.

Kromě kabinkové lanovky jsme mohli jet i pozemní lanovkou, která po krátké jízdě po vysutém můstku mizela v útrobách hory. Zvolil jsem lanovku a dobře jsem udělal. Lanovka totiž nabízela kromě úchvatného pohledu na parkoviště mizící v hloubce údolí pode mnou i nevolnost z kývání kabinky a dobrodružnou hru, během které se musíte svými lyžemi trefit do vyhrazeného místa v nosiči, nezapomenout hůlky, neztratit čepici a neupustit rukavice (v údolí je deset stupňů nad nulou) a nastoupit do kabinky dříve než projede okolo zábradlí, které vás nepustí dále. Což je ale dobře, protože vzápětí po projetí okolo zábrany nasedne kabinka na lano a v mžiku zmizí z dohledu jako vystřelená z praku. Zvenku byste se na kabině udrželi jen ztěží. Kromě toho je v horní stanici tak o deset až patnáct stupňů nižší teplota. Okamžitě jsem nasadil čepici a rukavice a - konečně nazul lyže. Další směr jsme nabrali k několik kroků vzdálené vícemístné sedačkové lanovce, kterou jsme se nechali vynést zase o nějaký ten metr (řádově stovky) výše. Tam se mi otevřel pohled na lyžařův ráj. Sedačkové lanovky mají ochranné skořápky z plexiskla, které chrání cestující před nepřízní počasí a které se - pokud jsou sedačky neobsazeny - automaticky překlápí, aby uchránily prázdné sedačky suché a čisté pro další lyžaře. Kromě toho jsou všechny sedačky na noc "zaparkovány" v obrovské skalní sluji, kam jsou dopraveny přes soustavu výhybek ve strojovně.

Na této mezistanici lze najít snad všechno kromě benzínové pumpy. K dispozici je půjčovna lyží a dalšího vybavení, servis s opravnou (kromě toho je u každé lanovky k dispozici veškeré náčiní na opravu výzbroje!), restaurace, obchod, lyžařská škola, kde si můžete najmout vlastního učitele, toalety a odpadkové koše, které vám nedovolí chovat se jako prase.

Jediné nepříjemné zjištění jsem absolvoval při četbě informačního letáku, kde bylo uvedeno, že v případě zranění se za svoz z vrcholu do údolí na skútru účtuje 600, resp. 1.200 ATS - na místě. Tam jsem si slíbil, že budu opatrný.

Celý den jsem strávil tím, že jsem hledal kopec, na kterém se mi bude nejlépe jezdit. Nepamatuji se, že bych některý kopec jel dvakrát, ale přesto mi výběr zabral skoro celý den. Stále znovu a znovu jsem byl fascinován propletencem lanovek, vlaků a sjezdovek. Všechny sjezdovky byly neustále upravovány sedmi rolbami. Jízda po takové sjezdovce dovoluje mnohem více než ostražité kličkování mezi půlmetrovými boulemi a ledovými plotnami. Měl jsem pocit, který Bertram Wooster popisoval jako takový ten pocit, který asi máte, pokud byste seděli na vrcholku světa a okolo ramen měli obtočenou duhu a který začíná na "E". Byl jsem naprosto spokojen, protože veškerá má očekávání došla naplnění. Na těch pohádkových historkách, které jsem ode všech návštěvníků alpských středisek poslouchal nebylo opravdu mnoho přidáno. Do čtvrté hodiny postupně přestávaly jezdit jednotlivé vleky a celou masu lyžařů odvážely kabinka a lanovka zpět do údolí. Ještě cestou do penzionu jsem byl duchem na kopci. V penzionu jsme si vyndali na balkon židle, otevřeli pití a se srdcem naplněným mírem sledovali tiché údolí, do kterého stále šikměji dopadaly dohasínající sluneční paprsky. Ihned, jakmile Slunce zapadlo za kopce, citelně se ochladilo. Večer se konečně dostavil třes nohou, který jsem si naplno uvědomil, když jsem si přenášel z kuchyňky ke stolu vrchovatý talíř polévky. To byl opravdu ten pravý okamžik.

Večer jsem doufal, že se nebude opakovat včerejší dýchánek. Moje toužebná prosba ale nebyla vyslyšena. Večer jsme sice zahájili ve větším pokoji s televizí, ale netrvalo dlouho, a naše přítomnost přestala být chápána jako přátelské posezení. Přitom jsme se bavili celkem dobře. Nevěřili byste, jakým zdrojem legrace může být krasobruslení. Nakonec se tedy historie opakovala a náš pokoj se stal opět poslední štací. Snad vzhledem k tenčícím se zásobám nápojů se ten večer šlo spát přece jen o něco dříve.

Ráno jsem měl více času věnovat pozornost hydroelektrárně, která využívala energii vody řítící se stovky metrů dlouhou rourou po strmé stěně horského masívu a přehradě vklíněné mezi dva hřebeny vysoko nad námi. Také jsem se rozhodl vyzkoušet jízdu lanovkou skrze skálu. Nemyslím si, že bych měl nějak extrémně vysoká očekávání, ale přesto jsem byl poměrně zklamán. Celá souprava se rozjela a po krátké jízdě se vnořila do tmy. A to bylo všechno. Ke všemu se ve vagónu muselo stát. Kabinková lanovka skýtala přeci jen více zábavy. Výhodou pozemní lanovky bylo, že vás bez přestupování vyvezla až do druhé přestupní stanice. Stejně jako včera jsem se nemohl nabažit pohledu na kilometry sjezdovek.

Další věc, která mne fascinovala a kterou jsem si předchozí den plně neuvědomil, bylo, že jsme odložený batoh s oblečením, pitím, jídlem, brýlemi atd. vždy našli na místě, kde jsme ho zanechali a bylo v něm vše, co jsme v něm měli. V době oběda bylo prostranství okolo restaurací doslova poseto tisíci párů lyží a holí nejrůznějších značek a cenových relací.

To mi opravdu skoro spadla brada, protože se ani jednou za celé tři dny nestalo, že by kolem někdo pobíhal a sháněl se po svých věcech. To mě možná překvapilo ještě více než lyžařský komplex samotný. Dost dlouho jsem si pohrával s myšlenkou, co by se dělo, kdyby takováto situace nastala třeba na Mísečkách nebo v Rokytnici. To bylo natolik absurdní, že mě to rozesmálo, i když mě to mělo spíše rozesmutnět.

Celý den jsem vychutnával pocit z absolutní volnosti, kdy jediným limitujícím faktorem byla stoupající únava mých nohou. Skutečnosti, že mohu dělat oblouky krátké, dlouhé, otevřené i uzavřenější podle toho, jak se mi zrovna zachce a nikoliv podle toho, jakým terénem v tu chvíli projíždím, jsem se nemohl nabažit. Kvůli tomuhle stálo za to se naučit lyžovat. Mimochodem, lyžařské školy jsou tu na vysoké úrovni. Používají výtečné vyučovací metody a učební pomůcky. Mají možnost využívat speciálně upravené svahy, např. s terénními vlnami. Bylo prostě na první pohled zřejmé, který sport je v Rakousku národním.

Svahy jsme opouštěli mezi posledními a vzhledem k tomu, že byla sobota, zaregistrovali jsme zvýšený výskyt češtiny a polštiny. To bylo radosti. Večer byl o poznání komornější, což bylo důsledkem dopadající únavy, ale zejména vyčerpáním veškerých zdrojů některých tekutin.

Ráno nás čekala radostná událost: vyrovnání našich závazků vůči majitelce penzionu. Za touto učenou formulkou se prostě skrývá to, že jsem odevzdal všechny zbývající peníze. Nahoře bylo větrno, ale hned zrána se nám naskytl pohled na nádhernou scenérii sousedních vrcholů. Vypravili jsme se do nejvyššího místa, kam vedl vlek. Prošli jsme tunelem na druhou stranu hory a s úžasem pozorovali téměř sousední Grossglockner a mnoho dalších vrcholů. Byli jsme přes tři tisíce metrů nad mořem. Sílil ve mně pocit, že jsem připraven přijmout rozhodnutí o dalším pohybu naší party, Rakouska a směrování celého lidstva vůbec. Cestou zpět tunelem se úplně otočilo počasí. Sjížděli jsme úsek "černé" sjezdovky téměř poslepu. Viděl jsem asi metr a půl před špičky mých lyží na kopci, který jsem nikdy nesjížděl. Přitom, pokud jsem se postavil po vrstevnici, nechybělo mnoho, abych se dotkl upaženou rukou svahu nade mnou. Lyžování v mracích není nic omračujícího, pokud tedy zrovna nejste omráčeni srážkou s jiným lyžařem nebo střetem s jinou překážkou. Navíc mi do očí neustále stékal opalovací krém, kterým jsem se potřel při ranním opalování. Nebylo to vůbec příjemné, protože při takovém počasí nelze vnímat v plné ostrosti nerovnosti terénu. Navíc se o slovo hlásil třetí (kritický) den. Skončili jsme asi o půl hodinky dříve, vrátili jsme se do penzionu, vykoupali se, převlékli, zabalili a vyrazili k domovu. Až na hranice jsme hráli hru, jestli dojedeme k pumpě nebo ne. Hra neobyčejně gradovala v nervydrásající drama, které vyvrcholilo šťastným koncem. Přitom peníze na benzín jsme měli. Nejhorší bylo, že druhou polovinu cesty na hranice hustě pršelo a představa, že losování o kanystr vyhraju já, mi svíralo žaludek.

V Dolním Dvořišti jsme odhadli, že se nás celník ptal odkud jedeme a jediným slovem "Kaprun" jsme vyčerpali naši veškerou slovní zásobu. U pumpy jsme doplnili vše potřebné a vyjeli na poslední část cesty. Bylo už pozdě večer, vládla tma a i když přestalo pršet, tak nás okolo cesty nevítal špalír prostitutek lemující silnici do Krumlova. Proti gustu žádný dišputát, ale na cestě do Rakouska jsme se shodli na tom, že sebevědomí některých šlapek je udivující. Jinak bylo všechno při starém. Najednou jsem si byl téměř jistý, že někdo ukradl z krajnic vozovek asi dvě třetiny dopravních značek a polovinu asfaltu ze silnice. Kdyby mě všechno na Rakousku štvalo (jako že tomu tak není), tak jejich systém dopravního značení počínaje upozorněním na zatáčku přes orientační tabule a konče značením uzavřených nebo opravovaných úseků je nedostižný. Co mi leze obzvlášť na nervy je to, jak každý majitel domu utrhl od silnice patník, aby si z něj udělal poštovní schránku. Napadlo mě, jestli by se to nedalo klasifikovat jako poškození cizího majetku nebo obecné ohrožení nebo aspoň jako krádež. To, že patníky kvůli jejich permanentnímu znečištění stejně neplní svou funkci by přece nemělo být omluvou pro to jej ukrást.

Když jsem doma vybalil věci, bylo již dávno po půlnoci. Ležel jsem na posteli a nemohl usnout. V duchu jsem stále kroužil obloučky a snad i cítil na tváři poryvy větru a sluneční paprsky deroucí se skrz mraky. Usínal jsem velice dlouho a ráno jsem se divil, že nemám na nohou lyže a že mi v tramvaji neplatí permanentka.