Lužnice 1993

1. den

Ještě než se pokusím sepsat události jednoho skvělého červnového týdne roku 1993, dovolte mi nejdříve poděkovat manželům Seidlovým za neocenitelnou pomoc při převozu lodí, bagáže a lidí přímo k řece. Je více než pravděpodobné, že by se bez ní první voda vůbec nekonala.

A nyní k akci samé. Z výchozího bodu jsme vyjeli pohodlně rozvaleni na sedadlech mikrobusu, za kterým byly na vleku přivázány kánoe. Za okny byl krásný den zalitý teplým sluníčkem, které již nabíralo letní sílu. Po několikahodinové jízdě a nezbytné zastávce v lese (dámy vpravo - páni vlevo) jsme zastavili na trávníku suchdolského tábořiště, kde jsme měli naplánovánu návštěvu restaurace a první nocleh. Plány jsou ale předurčeny především k tomu, aby se neplnily. Suchdol leží v blízkosti státních hranic a kromě toho, že je prvním písmenem lužnické vodácké abecedy, ničím jiným nevyniká. Po plánovaném zaškolení nováčků měla následovat již zmiňovaná návštěva místní restaurace. Proti prvotnímu plánu se postavil Červ, kterému se během prvních několika minut v tábořisti podařilo nabourat naše plány do té míry, že jsme seděli v lodích ještě dříve než na příjezdové cestě klesl k zemi prach za odjíždějícím mikrobusem. Stačilo mu k tomu prosté prohlášení, ve kterém naznačil teoretickou možnost, že hospoda v Suchdole nemusí být stoprocentně otevřená.

Řetězová reakce byla spuštěna a bylo zhola nemožné zabránit tomu, aby všichni o překot naskákali do lodí a odrazili od břehu, i když jsem upozorňoval na možnost zavřené restaurace i na Majdaléně. Davové šílenství nezviklal ani kiosk vítající nás otevřenou náručí. Můj háček se statečně rval se záludnostmi řeky a lodi, já jsem se pohodlně rozvalil na zadáku a čekal, co přijde. Nemusel jsem čekat dlouho a na Majdaléně jsem v duchu uznal, že legrace jsme si na první den užili až až a že jsme aspoň měli na večer nějaké stylové téma k hovoru.

Úsek ze Suchdola na Majdalénu patří podle mého názoru mezi nekrásnější říční úseky na našich řekách. Tok řeky vytváří rychle po sobě jdoucí krátké meandry a pomalu plynoucí voda se zařezává do bahnitých břehů, které jsou zbrázděny rýhami, které zde zanechaly lodě s méně obratnými posádkami. Špičky mnoha lodí jsou na tomto úseku vyzdobeny potupnou hroudou hlíny nebo i celým drnem. Romantickou plavbu ještě umocňují četné kmeny stromů padlé z břehů do proudu řeky. Některé kmeny nás nutily k velice bizarním kouskům, ale pokud si byl člověk neustále vědom pravidla, že překážek na cestě by se neměl pokud možno vůbec dotýkat, bylo všechno v naprostém pořádku. Než jsem se stačil o platnosti tohoto pravidla zmínit před ostatními, došlo k jeho porušení. Honza chtěl k odstrčení zpět do proudu využít padlý kmen, ale než se stačil řádně vzepřít loď mu poodjela a pádu do vody se již nedalo zabránit. Při své síle stačil ještě špičkami nohou zvrhnout loď. Zaklesli jsme se do větví kmenu padlého poblíž a pozorovali, jak chytá odplouvající obsah lodi, z které vyléval vodu. Měl jsem dobrý pocit z toho, že už nebudu první, kdo se cvakne.

To mi přidalo na náladě a vzniklou situaci jsem glosoval vtipnými poznámkami, které postižený nesl statečně. Další - už vážnější - překážkou na cestě byl jez zvaný Pilař, který je kvůli své výšce nazýván vodopádem, a na adresu kterého Červ pronesl, že by se to možná dalo… Tehdy jsme k němu vzhlíželi s obdivem, ovšem jak se říká všeho do času, a vodáckého boha si člověk nemá rozzlobit. Po té prohlásil, že poslední tři kilometry upraveným kanálem jsou sranda. Nakonec to sranda byla, ale pouze pro polovinu výpravy. Čekal na nás rozvalený jez, na jehož břehu se shromáždili lidé a psy z širokého okolí. V řevu řítící se vody zanikalo Červovo optimistické pokřikování: to je sranda jez. To však už Davidova loď skřípala přes kameny. Když už jsme chtěli začít tleskat, David začal nepochopitelně otáčet loď proti proudu, aby mu neuniklo nic z toho, jak překonají jez ostatní lodi. Loď se skutečně bleskově otočila, bohužel kolem jiné osy, než bylo v plánu. A tak zatím co se zbylé posádky s hrůzou ve tváři vrhaly do zpěněných vln jezu, lovil David s Danielou z proudu barely a ostatní pozvolna odplouvající věci. Když to viděli Lukáš s Danem, slitovali se nad nimi a alespoň nabrali plnou loď vody. Po vylití vody z lodí jsme už v poklidu dojeli do tábořiště.

Postavili jsme stany, převlékli se do suchého a odebrali jsme se do místní restaurace, kde jsme se hodlali najíst. Bohužel obsluha byla jiného názoru. Naše nejčernější představy se začaly naplňovat a všichni jsme si vzpomněli na kiosk v Suchdole. Po několika marných pokusech o objednání si jídla a pití jsme se zvedli, celý tento zatracený podnik prokleli a vrátili se do tábořiště. Po svařeném vínu se nám udělalo lépe a s každou další sklenkou se náš hlad zdál menší a svět veselejší. Pozvolna jsme se ukládali k prvnímu spánku na řece.