Lužnice 1993

3. den

Třetí den se ukázal být vskutku kritickým. Ráno pršelo a bylo celkově dost nepříjemně. Když na chvilku pršet přestalo, zabalili jsme v rychlosti stany a přichystali se na cestu. Hned pod tábořištěm sjel Červ podle mne dost vysoký jez. My ostatní jsme stáli dále po proudu po pás ve vodě a byli připraveni zachytit co nejvíce případných trosek, kdyby se překonání jezu vyvíjelo jinak než podle Červova plánu. Myslím, že mu dost pomohlo i to, že jsme mu všichni z plných plic radili. Červ se vyhříval na paprscích triumfu a za to ho o několik stovek metrů dále potkala katastrofa.

Na první pohled to bylo velice nenápadné místo, jakýsi kmen vlastní vahou téměř potopený do vody. Na nějakém výstupku se jeho loď otočila kolmo na proud, zaklesla se mezi další kmeny, naklonila se a začala ihned nabírat vodu. S lodí vážící v těchto chvílích několik tun pohnul až Honza, který si ji nejdříve podle mne dost nešikovně celou položil na ruku. Loď byla neuvěřitelně těžká a nedalo se s ní pohnout ani o milimetr. Působila dojmem že je ke kmenům přirostlá. Když se mu začala zdát příliš těžká, tak si zmíněnou končetinu podložil stromem a když ho to začalo tlačit, prostě loď otočil následkem čehož se rozlomila vejpůl. Průtok vody se opět obnovil. ale loď jsme museli nechat na kmenech jako memento pro ostatní. Červ se přestěhoval na loď k Honzovi.

Pak začalo boží dopuštění. Z nebe se začaly valit proudy vody. Povolil jsem ve skupině mluvit sprostě a bohatě jsme toho sám využíval. Naše skupinka se během pár dalších kilometrů roztrhala, každý bojoval z posledních sil o přežití. Byla mi ukrutná zima a měl jsem děsný hlad. Během občasných zastávek pod stromy, kde jsme si na několik minut namlouvali, že na nás prší méně, jsme se pokoušeli zahřát kouřením. Udržet cigaretu hořící se zdálo téměř nemožné. Poslední kilometry plavby byly doslova utrpením. Ani si nepamatuji, zda byly po cestě nějaké jezy. Na pokraji fyzického a psychického zhroucení jsme konečně dojeli do Hamru.

Vylezli jsme na břeh a jako mávnutím kouzelného proutku přestalo pršet. Nad jezem jsme postavili stany a Červ vylil vodu z loďáku. Vůbec nechápu, jak to, že v řece ještě nějaká zůstala. Mraky se částečně roztrhaly a na nás dopadly sluneční paprsky. Nálada se začala okamžitě zvedat, částečně i z radosti, že jsme dnešní plavbu přežili. Také se už bezprostředně přiblížil okamžik, na který jsme se celý den těšili - odchod do hospody.

První hospoda ve vesnici byla zavřená, ale plni odhodlání jsme vyrazili dál. Na zdi jedné z chalup po levé straně ulice visela cedulka se zmrzlinou. Prošli jsme vrátky do dvora a ocitli se uprostřed vesnického stavení. Prošli jsme po zápraží a vstoupili do předsíně. Tak jsme získali definitivní jasno o tom, jestli jsme na správném místě. U protilehlé zdi stál výčepní pult. Automaticky jsme vstoupili do světnice plné stolů a lavic. Místnost byla nádherně vytopená. Sesedli jsme se k jednomu ze stolů tak, aby Honza mohl sedět zády ke zdi, čelem ke dveřím a u okna. Výborně jsme se tam zabydleli, a když vrchní povolal posily, aby stíhal naše tempo, nemohli jsme si už na nic stěžovat. Z domácí kuchyně nám přinášeli stále nová jídla, jenom Honza měl tři. Nevím jak ostatním, ale mně se tam s postupujícím časem líbilo čím dál tím víc. Když jsem vypil všechnu kolu, dával jsem si rum do hroznové limonády. Bylo to vynikající a vydržel jsem u toho až do konce. Bohužel zavíračka byla už v deset a tak jsme museli už v půl dvanácté odejít. Byl to moc krásný večer, a to myslím mluvím za celou naši výpravu. Bylo mi teplo, byl jsem suchý, najedený a moje krev obsahovala i nějakou tu promili alkoholu.

Ve stanu mě potkala menší nepříjemnost. Při zalézání do spacáku jsem zjistil, že mám rozbitý zip. Strávil jsem tak krásnou půlhodinku obtížným navlékáním jezdce zipu na obě jeho strany s baterkou v zubech. Nakonec jsem musel vyburcovat k aktivitě ještě mého háčka, který díky mému vrtění a polohlasným kletbám stejně nemohl usnout, aby mi pomohl. Jakmile se do práce zapojily ženské ruce, bylo vyhráno. Za dalších několik minut jsem mohl spát.