Lužnice 1993

5. den

Hned po ránu jsme udělali tu nejrozumnější věc, a navštívili jsme nedaleké pekařství s cukrárnou, kde jsme snědli všechny koláčky. Pak jsme prolezli většinu místních obchodů. Bohužel již od včerejšího večera nepřestávalo poprchávat, a tak jsme se museli dohodnout, zda dnes pokračovat do Soběslavi, či zůstat na místě a počkat na lepší počasí, aby nám uschlo oblečení a stany. V momentě, kdy jsme řekli ano odjezdu - začalo pršet. V tu ránu se naše rozhodnutí změnilo na zůstat a - přestalo pršet. Nakonec jsme přeci jen vyjeli.

Zaujali jsme rauchpauzovitý útvar a začalo lejt jako z konve. Ten den jsme přetáhli dva jezy a nechali jsme se strhnout k hádce s hloupými rybáři, kteří lemují řeku v neobvyklém počtu. Podle mě v řece už nemůžou být žádné ryby, protože se tam pro samé žížaly žádné nevejdou. Pršet přestalo tradičně chvíli předtím, než jsme dojeli do tábořiště. Odmítl jsem se koupat i přes výslovné doporučení mého háčka. Nechali mne naprosto klidným i řeči o teplé vodě, kterým jsem pochopitelně - na základě vlastních zkušeností - nevěřil. Dobře jsem udělal.

Odebrali jsme se kvapně do táborové restaurace. Než se setmělo, koketovali jsme s minigolfem. Já s Davidem jsme navíc koketovali s rumem a pokračovali v jeho konzumaci a ke slovu přišli i karty. Honza mi při něčem co vydávali za tanec přizabil háčka. Upozornil jsem ho, aby byl opatrnější, i když ho již jako pohon nebudu potřebovat. Myslím, že jsme se postupem času přesunuli do nějakého baru, a že jsme tancovali. Také jsme se konečně sblížili s partou, která s námi plula již z Majdalény a která připomínala expedicí Ydykseb.

Jejich partu tvořilo asi šest dlouholetých kamarádů a v současnosti i otců rodin a jejich potomci. Celý fascinující projekt měl několik geniálních pravidel. Asi nejzajímavějším bylo to, že každý den jeden z tatínků zůstane střízlivý a bude se starat o všechny děti. Ten skutečně dělal celý den chůvu a i večer zůstával střízlivý, kdyby bylo třeba. Dozvěděli jsme se, že další den odjíždějí společně na chalupu, kde na ně čekají jejich manželky. Jinak to byli výborní kámoši, protože jednomu ze svých přátel, který zřejmě za celý týden nepřišel do žádného průšvihu, lili celý den do piva vodku, aby bylo co točit. Ráno začali s malou, ale protože se to míjelo účinkem, přešli na velké. Postižený se zdál stále v pohodě, a když jsem i já začal věřit, že mu vodka snad opravdu nic nedělá, usnul. S pokračujícím odpolednem začalo mé okolí ztrácet ostré kontury a některé podružnější záležitosti se vytratily. Chlapy z expedice nám také vyprávěli o jakési diskotéce nabité děvčaty, kterou předchozí den navštívili na nedaleké Palubě.

To podnítilo naši aktivitu, a když jsme vypili všechen rum v kempu, nezbyl jediný důvod, proč tam nadále setrvávat. Diskotéka se bohužel nekonala každý den. Podle informací z důvěryhodných zdrojů jsem zaúkoloval vrchního, aby otevřel podzemní vinárnu a obstaral diskžokeje nebo nějakou muziku, že chceme tančit. Vrchní se vzdálil a já jsem vysílením usnul. David mne probudil rumem s kolou. To už byl v místnosti magnetofon, a zábava byla v plném proudu. Další rum s kolou mne probral a pustil jsem do tance. Více si bohužel už nepamatuji tak přesně, a proto věci následující vynechám.