Lužnice 1993

6. den

Ráno jsem se probouzel s obavami, ale světe div se, permoníci zběsile bušící do mé hlavy se nedostavili. Pouze Jarka podotkla, že v lihovaru ještě nespala a že se skrze to vůbec nevyspala. Nevím, já jsem spal výborně. Ovšem žízeň se dostavila veliká a proto rychle pro něco k pití. Cestou do města jsme okusili nejhorší limonádu dosavadního života a po té podnikli nájezd na obchodní centrum. Bilance nebyla špatná: dvě tenisové rakety, dvě igelitky narvané jídlem, exempláře Simpsons', bumerang, létající talíř, sluneční brýle a mnoho dalších maličkostí. Po střetu s imbecilním cyklistou, kterému postupně přihlížela půlka města, jsme se odebrali zpět do tábořiště.

Vrchní v kiosku se ptali Davida, kam jsme včera lili všechen ten rum. David opáčil, že kdyby mu zmíněný nápoj nedošel, určitě bychom nešli na "Palubu" a zůstali jsme v kempu. Měli jsme ale hroznou žízeň. Když jsme mu na závěr ukázali lístek z Paluby s vypitými rumy s kolou, změnil se jeho uctivý pohled na bezmezně obdivný.

Protože se mi už sbíhaly sliny na pečená kuřátka, která jsme hodlali připravit a sníst k večeři a která prozatím zmrzlá na kost ležela na trávníku, vyburcoval jsem ostatní k výpravě na dřevo. Brzy jsme zjistili. že les je jednou z věcí, které se v Soběslavi a okolí nevyskytují. Jediné dostupné dřevo jsme našli na skládce. Na zpáteční cestu Honza vymyslel vynikající nosítka, která nám překážela v chůzi. Během cesty si ještě na své držadlo přivázal smyčku, aby ho klacek samotný netlačil, a tím již tak dost chatrná nosítka ztratila poslední zbytky soudržnosti. Na naše nesmělá upozornění reagoval slovy, že jemu se nesou dobře a ať dáváme pozor, že nám to nějak padá. Později si zřejmě uvědomil plně své počínání, neboť rozštípal asi dva nebo tři obrovské špalky, které nám velmi pomohly. Při pečení samém jsme překonali místní rozepře a společnými silami jsme dílo dokončili. Bohužel se nedá slovy popsat, jak jsme si pochutnali. Večer jsme strávili u ohně a pak šli spát.