Lužnice 1993

7. den

Ráno bylo líné a smutné i když počasí se doslova překonávalo. Pomalu pomaloučku jsme všechno sbalili a stále jako bychom si nechtěli přiznat, že to vše děláme naposledy. Pak už jsme jen čekali, až přijede autobus. Při zpáteční cestě jsem pozoroval, že se změnili nejen naše zevnějšky, ale hlavně mluva. Pak už nás polkla Praha. U Davida a Lukáše, kam jsme dojeli, nás čekalo pohoštění, jako bychom se vrátili z cesty kolem světa, za což jsme byli jejich rodičům velmi vděčni. Potom jsme se neradi rozloučili a slíbili si: "Příští rok znovu." A mezitím alespoň u Fíšů. Ahoj!