Vltava 1994

Sobota

• Budík a skřítek útočí
• Vlaky, pokladní a České dráhy vůbec
• Moji spolucestující
• Bloudění v kempu
• Přijíždí Avie a propuká šílenství
• Kde je fotoaparát
• Kdo je tajemný muž, který nám zapůjčil lodě
• Katastrofa v Rožmberku
• Proč máme sebou pekelný nástroj

V půl páté jsem se zhruba po dvou hodinách spánku probudil a udělal první dva kroky z postele. Zvuk budíku je protivný každý den, jsou ale dny, kdy je zvonění pekelného stroje prostě nesnesitelné a kdy se Vám zdá, že si zvuk razí cestu uchem do Vašeho mozku jako rozžhavený hřebík, zatímco druhým uchem Vám do hlavy vleze zlý skřítek a obrovským kladivem Vám zevnitř začne třískat do lebky, když Vám předtím nasypal písek pod víčka. To ráno jsem měl přesně takový pocit. Dále si pamatuji, jak jsem se vcelku čilý probudil za pět minut sedm, tedy přibližně v době, kdy se vlak, ve kterém jsem měl sedět, blížil do Čerčan. Naštěstí jsem věděl o dalším vlaku, který mimochodem neobjevili při svém pátrání ani Honza ani Lukáš, ale o kterém jsem si myslel, že pojede.

V poklidu a již při plném vědomí jsem prováděl obvyklou ranní rutinu a na nádraží jsem dorazil s dostatečnou rezervou, přibližně tři čtvrtě hodiny před odjezdem vlaku. K mému překvapení právě ve chvíli, kdy jsem vstupoval do nádražní haly, opouštěl nástupiště vlak, který jel stejným směrem, jakým jsem chtěl jet i já, tedy do Českých Budějovic. Na chvíli jsem si nebyl jist, zda ještě nespím. Když jsem se ubezpečil, že nikoliv, propadl jsem lehké panice a chtěl jsem zjistit, odkud odjíždějí autobusy, kolik je vlastně hodin a kolikátého proboha dneska vlastně je. Přestával jsem drahám věřit. Nakonec se vše vysvětlilo (do Českých Budějovic, potažmo do Vyššího Brodu, jelo tohoto léta více vlaků než např. do Černošic) a koupil jsem si lístek do dalšího vlaku. Ale ten den měl být pro mne plný překvapení. Od rána jsem se ocitl v magickém kruhu plném nejrůznějších nástrah a - ač nerad - musím přiznat, že jsem po předešlé noci nebyl zcela připraven takovým schválnostem čelit. Navíc mi připadalo, že podobně jako osud, se proti mně spikli i všichni, které jsem od rána potkával, a že toho využívali ke své vlastní potěše. Pokladní za okénkem mi se šibalským úsměvem (skutečně nevím, co jí k němu vyprovokovalo) prodala lístek na rychlíkový vlak do stanice vzdálené 227 km za třicet dvě koruny. Na lístku bylo zcela jasně uvedeno, že se jedná o lístek do osobního vlaku, což by mi snad i některý ze slabomyslnějších štíplístků vzhledem k rychlosti našich drah spolkl, ale trochu mne zarazilo, že lístek byl určen pro důchodce. To by musel být průvodčí naprostý debil. Ujistil jsem se, že pokladní rozuměla mému přání cestovat rychlíkem, a zeptal se, jestli skutečně vypadám na důchodce. Pokladní mi se stejným úsměvem odpověděla, že se nemusím bát, že je vše v naprostém pořádku a že tady platí přirážky pouze důchodci. Vzdal jsem to. Průvodčí ve vlaku mi s mírným úšklebkem, který mne už ale nedokázal vyvést z míry, označil lístek a dále během cesty mne nechal na pokoji. Trochu mě uklidnilo, že pro mne nezačal shánět volné místo k sezení označené křížkem. Je to vždy sedadlo poblíž toalety. Později jsem se dozvěděl, a rozhodně to není bez půvabu, že ostatní členové naší expedice jeli tu samou vzdálenost tím samým vlakem za šedesát čtyři koruny.

Vlak byl našlapaný vodáky všeho věku a pohlaví. Cesta v uličce na barelu ubíhala celkem hladce, až na nekončící proud dětí, které se musely za každou cenu neustále navzájem navštěvovat (přičemž si sdělují nejčerstvější novinky typu: "Jedeme ve vlaku.", "Mám hlad.", Nemám hlad.", "Mám žízeň.", "Nemám žízeň."), popřípadě aspoň chodit na toaletu (hlavním cílem je však omrknout situaci v sousedních kupé). Oba přestupy, které mi České dráhy postavily do cesty, jsem zvládl hladce. Ještě jsem však svůj kalich nevypil do dna. Vyšší Brod, ač je to vzhledem k jeho velikosti neuvěřitelné, má dvě železniční zastávky. Konečně se mi k něčemu hodily ty hordy vodylačných spolucestujících, přes které jsem se prostě nemohl na první ze zastávek protlačit ven, a tak nezbylo než vystoupit ve stanici Vyšší Brod - klášter, která se později naštěstí ukázala tou správnou.

S obtisknutým víkem barelu na zadku jsem se vydal hledat známé tváře do tábořiště a přilehlého okolí, což nebylo vůbec snadné, protože jsem téměř polovinu členů naší výpravy nikdy předtím neviděl. Když jsem křížem krážem prošel celé tábořiště a už ztrácel naději, že někdy spatřím známou tvář, a chtěl se vydat do hospody na něco k jídlu, zahlédl jsem Červa. Docela jsem si oddychl. Sedli jsme si do kiosku a omluvil jsem se těm, kteří na mne zbytečně ráno čekali na nádraží, že mi to prostě nevyšlo. Pochopili, že se k tomu nechci vracet a dále jsme se o tom nebavili.

Dali jsme si pivo a začali vyhlížet Davida s Danielou, kteří měli přijet Avií plnou lodí a barelů. To, že tu ještě nebyli, bylo nepříjemné, ale vzhledem k tomu, že ve dvou lidech nakládali šest lodí a dvanáct barelů na různých místech Prahy, to bylo pochopitelné. Při druhém pivu se objevili. V tu chvíli jsme byli, až na Honzu, který byl momentálně, kdo ví proč, ve Španělsku, kompletní. Největší nedočkavci, kteří to již bez tajemného hlasu řeky nemohli doma vydržet, jmenovitě Jiřina, Vlasta, Venca a Červ, přijeli o den dříve, což se na nich při podrobnějším zkoumání již trochu projevilo. Začervenalé oční bělmo, začínající kruhy pod očima a rozvážná chůze v lehce houpavém rytmu toho byly nezvratným důkazem. Dopili jsme, dali ještě jedno a šli vyložit všechny věci z auta. Zapřísáhlí vodofilové byli tak excitováni kontaktem s barelem a lodí, že se jim podařilo prosadit návrh, dle mého názoru ukvapený, dojet ještě ten den do Rožmberku. Menšinové názory (přestože jsou racionální, nebo snad právě proto) však na vodě nikdy neměly své místo. Propukla všeobecná vodácká horečka. Rychle jsme zapakovali proti vodě a vyrazili. Prakticky jediným (a vždy fungujícím) impulsem ke kvapnému opuštění jednoho místa a přesunutí se na místo jiné bývá věta: "Jedem' dál, je tam lepší hospoda než tady." Kdo s námi nejel vodu, nedokáže si představit, jakou rychlost, mrštnost, obratnost a přesnost dokáže vyvinout jinak ospale se valící alkoholové výpary šířící kolos naší skupiny po pronesení tohoto zaklínadla. Během týdne lze slovo "lepší" zaměnit za "blíž", "otevřenou", nebo jakékoliv jiné, popřípadě pouze v tom smyslu něco nesrozumitelně zamumlat. Kromě toho, že tím uvolníte nekontrolovatelnou sílu a jako výstřelem ze startovní pistole odstartujete horečnou aktivitu, můžete se i několik okamžiků vyhřívat na piedestalu slávy a obdivu a budete po zbytek dne považováni za znalce zdejšího povodí a zachránce kamarádů před smrtí žízní. Tedy aspoň do té doby, než se ukáže, že Vaše tvrzení nebylo pravdivé.

Všeobecnému tempu jsem nestačil, a tak jsem vyrazil na řeku jako poslední za pomoci Davida s Danielou. Asi po pěti stech metrech klidné jízdy, kdy jsme se nechávali pouze unášet slabým proudem řeky zpravidla předznamenávajícím jez, David zevrubně prozkoumal obsah svého barelu a to ho přivedlo k tomu zeptat se svého háčka, v kterémže barelu se nachází fotoaparát zakoupený právě pro účely dovolené na vodě. Někdy i naprosto banální otázka může rozpoutat prudkou diskusi a neočekávané reakce. Daniela bez toho, že by se na svém sedátku byť jen otočila, s naprostou jistotou odpověděla, že aparát musí být v jeho barelu, protože v jejím určitě není, čímž vzrůstající napětí na lodi nijak nepolevilo, protože David přístroj ve svém barelu také neměl. Jedním dvěma mocnými záběry David přirazil k sedm metrů vzdálenému břehu, vyskočil z lodi a začal překonávat zahrádkářskou kolonii v novém časovém rekordu. Přes doznívající vlny jsem přirazil ke břehu a bez hlesnutí jsme se s Danielou loučili s fotoaparátem. Tázavě jsme se na sebe dívali a libovali si, jak nám ta voda pěkně začíná. Není jasné, jak se to mohlo stát, ale po několika minutách se vrátivší David usmíval a v ruce vítězoslavně třímal vlastní fotoaparát, který jakoby zázrakem přežil krátkou jízdu na nárazníku Avie, kam byl při překotném balení odložen, pád z téhož, a několik dlouhých minut bez povšimnutí na zemi uprostřed tábořiště.

Ještě než jsme dojeli k prvnímu rozpadlému jezu, který byl vzdálen dalších asi tři sta metrů, David zjistil pro každého vodáka velmi nepříjemnou skutečnost, a to, že mu teče do lodi. Pikantní na tom bylo, že David měl tuto loď svěřenou od majitele nám zapůjčených lodí do vlastní péče a nesměl ji nikomu jinému půjčit. Majitel svou podmínku odůvodnil tím, že je to jeho nejlepší a nejoblíbenější kanoe, a že nechce, aby se s lodí něco stalo. Usoudil jsem, že je to známý s vyhraněným smyslem pro humor. Předtím, než jsem jako poslední projel již zmíněný jez, předal jsem ze své lodi věci, které nemusely nutně namoknout, Červovi s tím, že až projedu, tak mi je předá zpět. To byl, jak se ale ukázalo jen další důkaz toho, že člověk je nepoučitelný. David mezitím někde na břehu sehnal člověka, který se holedbal tím, že dokáže za hodinu jeho loď spravit. David mu loď svěřil a člověk s lodí na střeše vozu a zaplacenou zálohou zmizel v prachu příjezdové cesty. Ostatní nás pomalu opouštěli, a Červ na mne ještě ze své lodi volal, že tady v tom proudu stavět nebude, a že mi věci předá později. Když jsme po více než dvou hodinách vyrazili na další cestu, do lodi skutečně neteklo. Projížděli jsme hezkou krajinou a řeka pěkně tekla. Přenesli jsme jez v Herbertově, který, jak jsme se později dozvěděli, některé naše lodě sjížděly. Ujeté metry se pomalu měnily v kilometry a posléze jsme dojeli do Rožmberku, cíle naší plavby.

V cestě do nepříliš vzdáleného tábořiště nás čekal ještě jeden jez, a to přímo v Rožmberku. I když od návratu z vody uplynul již nějaký čas, stejně si myslím, že ho David původně nechtěl sjet (což mi také nejednou sám potvrdil), ale jak přirážel k vnější stěně boku propusti, aby se podíval, co nás čeká, proud urychlil jeho rozhodování. Jak se nemilosrdně vtahováni proudem otáčeli kolem boku šlajsny, loď se převrhla. David zůstal viset nahoře, zatímco Daniela projela jezem s lodí na zádech. Většinou jsem viděl jezy nebo aspoň jejich horní polovinu sjíždět obráceně, s lodí pod vodákem, ale v tu chvíli mi nebylo moc do smíchu. Nevypadalo to vůbec hezky. Za vydatné pomoci jedné vodácké ratolesti, která se bez rozmyslu vrhla do zpěněných vln pod jezem, se podařilo zachytit loď a barely, a tak David pronásledoval po břehu pouze jedno pádlo. Raději jsem počkal nad jezem v bezpečné vzdálenosti a společně s Davidem jsme moji loď přenesli. Naštěstí se ani jednomu nic vážného nestalo, a tak jsme už rychle objeli hrad a dojeli do tábořiště. Ještě než jsme vystoupili v kempu na břeh, tak mne trochu zarazilo, že Červ je celý mokrý. Přepadlo mne neblahé tušení a opatrně jsem se ho zeptal, doufaje, že se šel koupat a zapomněl se svléknout, kdeže, a v jakém stavu se nacházejí moje, jemu svěřené věci. Červ se pouze omluvně pousmál a tiše řekl: "Dvakrát.". Na břehu oživl již zavedený rituál. Postavit stan, převléci se do suchého a rychle do hospody nebo aspoň do kiosku. Já jsem ještě ze známých důvodů sušil salám.

V Rožmberku je to rozhodně blíže do kiosku než do hospody, a tak jsme se rozhodli pro dnešek zůstat v kiosku. Strávili jsme tam příjemný večer ve společnosti rumu s kolou. Dobře jsme se najedli a napili a odešli spát. Jiřina, Červ, Vlasta a Venca, kterým byl kiosek málo, se odebrali do Rožmberku za účelem návštěvy hospody. Protože jsem se této akce nezúčastnil, nemohu podat podrobné informace, ale druhý den se po nás domorodci nedívali zrovna přívětivě. Možná to bylo také proto, že nejsou zvyklí na to, aby jim někdo pod okny domku do rána hrál mariáš, vyřvával u toho jak na lesy a i přes opakované upozornění močil na květiny v zahrádce. To, že se chlapci vrátili, poznalo kromě nás celé tábořiště. Ihned bylo jasné, že se celý večer výborně bavili. Škoda, že jsem byl tak unaven, že jsem se neodhodlal k tomu, abych vylezl ze stanu, protože podle zvuků, které se rozléhaly do širokého dalekého okolí jsem přišel o zlatý hřeb sobotního dne. Vlasta se snažil rozestavit dva barely tak, aby na ně mohl položit loď, a to dnem vzhůru a vytvořit tak sobě přístřešek. Věřte mi, není to snadný úkol ani za střízliva při denním světle, natož za úplné tmy s několika promile alkoholu v krvi. Také o trávníku tábořiště lze říci mnohé, rozhodně však ne že je rovný. Navíc Vlasta, vycházeje z mylného předpokladu, že řeka je plná ryb (k tomu bych se vrátil později), měl k lodi přivázán pekáč a jakousi svařovanou železnou konstrukci na ohniště ve tvaru písmene "H", na kterou by se v případě, že by chytil rybu, umístil pekáč, na kterém by byla ryba připravena. V danou chvíli, kdy se snažil loď umístit na již zmíněné barely, dokázaly tyto předměty společně s lodí, která velmi dobře fungovala jako zesilovač, vydávat neobyčejně ostré, silné a do široka daleka se rozléhající zvuky. Do toho někdo pravidelně každých deset vteřin opakovaně otvíral a zavíral zip stanu. Červovi se nakonec podařilo ostatní několika hrubšími slovy zklidnit. Bůh ví, kde se v něm najednou vzalo tolik fyzické i duševní síly. Stejně ale dodnes nechápu, jak se mohlo stát, že nás nikdo nepřišel postřílet.