Vltava 1994

Neděle

• Průzkum okolí a bilancování napáchaných škod
• Kdo zná cestu do Zátoně
• Co je to Pískárna a proč
• Snažíme se navázat kontakt s Honzou
• Večer plný otazníků a muž v kravatě
• Proč a kam nese Vlasta obutý pytel

Když se ráno Vlasta probudil, tvářil se jakoby nic a odešel ihned do kiosku. Asi se dobře vyspal. Po snídani jsme se vydali ztéci hrad, a byla to vlastně první společná akce, nepočítám-li včerejší vykládání Avie. Na hradě jsem sehnal krásné zimní pohledy. Po návštěvě hradu jsme celou obec podrobili zběžné prohlídce, při které Venca dvojsmyslně konverzoval s dvěma místními děvčaty, se kterými se zřejmě seznámil předchozího rušného večera. Na naše pochvalné zamručení reagoval proslulým sloganem, který zpopularizoval Ivo Jahelka, o tom, že prsa nejsou věku důkaz, a že člověk má vždy požadovat občanský průkaz.

Poté jsme se rozhodnuti poobědvat usadili na verandě restaurace s výhledem na včerejší zkázonosný jez. Od smaženého sýra mne neodradila ani jeho cena, kterou by bylo možno považovat za drze vysokou i v centru Prahy. Samozřejmě jsme se snažili najít jinou restauraci, ale tato byla jediná otevřená. To cenovou politiku podniku možná vysvětlovalo, nikoliv však omlouvalo, zvláště pokud jsme zhodnotili kvantitu, ale hlavně kvalitu poskytovaných služeb. To jsme ještě netušili, že tomu tak bude po celou cestu, až na jednu světlou výjimku na úplném konci naší cesty. Zajímavé by rozhodně bylo v tomto lokále prověřit pracovní povolení zaměstnanců.

Po návratu do tábořiště už nezbylo nic než vyrazit na další cestu, tentokrát do Zátoně. Zabalili jsme, naskládali věci do lodí a vyrazili. Cestou se neudálo nic zvláštního a dokonce jsem to nebyl ani já, kdo ve chvílích, kdy lodě pluly v rauchpauzovitém útvaru, táhnul všechny lodě sám po voleji. Dnes bylo obzvláště důležité najít místo, kde se utáboříme, neboť se k nám měl ve večerních nebo nočních hodinách připojit Honza. Dost mi záleželo na tom, abychom se setkali, protože mne již začínalo unavovat táhnout celou loď sám bez háčka. Bože, jak se někdy člověk krutě mýlí. David s Vencou po vzájemné konzultaci pro toto setkání zvolili vísku jménem Zátoň. Proč se tak stalo, nikdo dnes již neví. Zátoň je totiž pro vodáka zajímavá pouze tím, že není vůbec ničím zajímavá. U břehů jsou zasazeny obrovské cedule zakazující zastavování u břehů a ke všemu je zde posádka Poříční stráže. Nejsem velký vodák, ale vím, že pánové organizovaní v těchto a podobných spolcích nejsou, nebudou, a pokud pamatuji, tak nikdy nebyli nakloněni takovým sportům, jako je třeba stanování na divoko, rozdělávání ohňů mimo místa k tomu určená a podobně. Když už to podle mapy vypadalo, že se blížíme k inkriminované vesničce, zastavili jsme u tábořiště. Přestože jsme velice pečlivě artikulovali a přesně a jasně formulovali stručné otázky, na které bylo možno odpovědět prostým "Ano" nebo "Ne", nebyl, bohužel, nikdo z dotazovaných schopen alespoň řádově upřesnit, kde se zrovna nacházíme, jak daleko je do Zátoně, jak daleko je další tábořiště a jestli by to z něj bylo blíže do Zátoně než z místa, kde se právě nacházíme. Nejkonkrétnější představu jsme získali od mladíka postávajícího pod cedulí vyzývající k návštěvě hospody vzdálené pouhé dva kilometry na protilehlém břehu, který na otázku kde se nacházíme, udělal na podsunuté mapě kolečko, které ve skutečnosti znamenalo kruhové území o poloměru zhruba pěti kilometrů. Nemělo cenu se zde déle zdržovat, a tak jsme vyrazili dál. Během pěti minut jsme minuli Zátoň, a protože se nám samozřejmě nechtělo táhnout lodě zpátky proti proudu, pokračovali jsme v plavbě. Po dalších dvou kilometrech jsme narazili na tábořiště zvané, nevím proč, Pískárna.

Na první pohled tábořiště vypadalo nově a velmi pěkně. Náš dojem se potvrdil i po bližším zkoumání, ale celkový, jinak veskrze pozitivní, dojem naprosto zkazil personál tábořiště, do jehož čela se bezkonkurenčně zařadili pracovníci místní vývařovny. Je jasné, že k tomu, aby se někdo kvalifikoval jako kuchař do takového typu stravovacího zařízení, nemusí mít vyšší vzdělání, ale zastávám názor, že zásady slušného chování by mohl dodržovat každý. To, že někdo od rána do večera a od večera do rána pije, je snad pochopitelné, v žádném případě to však neomlouvá způsob jednání.

Vzápětí poté, co jsme se zabydleli, nastoupili jsme s Davidem a Danielou cestu do Zátoně, kde jsme se měli pokusit navázat kontakt s Honzou. Silnice v tomto regionu se vyznačují tím, že po nich jezdí téměř výhradně vozy s rakouskou poznávací značkou, jejichž řidiči mají tu špatnou vlastnost, že nevědí, co znamená paže upažená do vozovky se sevřenou dlaní a vztyčeným palcem. Cestu lemovaly tabule lákající k návštěvě hotelu Fara v obci Zátoň. Zátoň je jedna z těch vesnic, jejichž hlavním nedostatkem je, že nemají hospodu. Když už jsme tu byli, odmítl David odejít, dokud se nenají. Nebyl jsem proti. Nezbylo než navštívit hotel Fara, který stojí na kopci nad řekou. Hotel se vyznačoval výbornou kuchyní, příjemným prostředím s výhledem do okolí, klidem a odpovídajícími cenami. Protože Honza zatím nedorazil, zanechali jsme předtím, než jsme tento podnik opustili, na všech významných místech zprávu pro Honzu, že jsme na tři kilometry vzdálené Pískárně. Když jsme se již na zpáteční cestě smířili s tím, že dojdeme pěšky, David se protáhl tak šikovně, že vedle nás zahvízdaly brzdy auta. Sedl jsem si na přední sedadlo a během jízdy jsem měl dojem, že jsem nastoupil na horskou dráhu. Ten poslední kilometr (možná i dva) lehkými serpentinami jsme prolétli snad za půl minuty.

Ostatní mezitím zdaleka nezaháleli. Zařídili jsme se podle nich. Nakoupili jsme u okénka nějaké pití, usedli k jednomu z mnoha stolů a začali jsme se bavit představou, co se stane až Honza objeví náš vzkaz. Od těchto úvah byl už pouhý krůček k tomu bavit se představou, co se stane, když ho neobjeví. Večer přešel v noc a při jednom z mnoha pohledů k prodejnímu okénku kiosku jsem zahlédl někoho v košili a kravatě. To je na vodě dost neobvyklé oblečení, a to i přesto, že vodáci se dokáží obléci do neuvěřitelných modelů. Když se ten člověk s brašnou na fotoaparát přes rameno otočil, koukala na mne známá tvář - a byli jsme kompletní. Honza svým vzorovým přístupem rychle dorovnal hladinku a když se i převlékl, zapadl mezi ostatní.

Při jedné ze svých obchůzek jsem rozpoznal Vlastu nesoucího přes rameno obrovský kabát. Bylo mi divné, že z toho kabátu koukají boty a když jsem se k Vlastovi přiblížil, objevil jsem v kabátu zmoženého Červa. Vlasta ho odnášel do stanu a já jsem jen tiše doufal, že ne do mého. Honza nás zahrnul neuvěřitelnými historkami z cesty. Většina lidí má tu smůlu, že na svých cestách zažijí jen málo vzrušení a jejichž největším dobrodružstvím je noční půlhodinová zastávka na parkovišti v Německu. Honza je však doslova magnetem pro rozličná dobrodružství a cestovat s ním znamená zažít něco z toho, při čem se potíte v kině, popřípadě o čem čtete v černě orámovaných rubrikách novin. Tuto noc jsem se moc nevyspal.