Vltava 1994

úvod - Prolog - Pátek (1.) - Sobota (1.) - Neděle - Pondělí - Úterý - Středa - Čtvrtek - Pátek (2.) - Sobota (2.) - Epilog

Pondělí

  • Teplá voda a vibrace
  • Zastřelte své přátele (nebo nepřátele?)
  • První setkání s retardérem
  • Kdo pomaloval skálu
  • Bravo - časopis pro všechny generace čtenářů
  • Jak správně měřit délku řeky
  • Proč se David před vstupem do kempu koupe
  • Kvapný odchod do města
  • Umřeme hlady
  • Kdo to tříská těmi dveřmi
  • Jiřina je Staník a vede etapový závod

Probudil jsem se asi po dvou nebo třech hodinách jako první a odešel se vykoupat. Ze sprchy občas tekla teplá voda, což jsem kvitoval s povděkem. Po sprše jsem si šel dát snídani a za chvíli se začali trousit ostatní, více či méně poznamenaní prožitou nocí. Podle toho, co si všichni objednávali jsem zjistil, že náš vlak už byl příliš rozjetý, aby se z něj dalo vystoupit. Červ se šíleně klepal, kterýžto jev ostatně doprovázel každé jeho ráno. Zajímavé bylo, že vibrace, o nichž kdosi tvrdil, že jsou sexuálního původu, měli takovou intenzitu, že dokázali roztřást stůl přišroubovaný k zemi i s dvanácti lidmi sedícími okolo něj. Mně však už nikdo nic nenamluví, protože tyto vibrace vždy přestaly sami od sebe po požití dvou piv nebo přiměřeného množství jiného alkoholu.

Včera jsem při procházce objevil, že v areálu tábořiště se nachází paint-ballové hřiště, a tak jsem začal zjišťovat, jak by se k této hře stavěli ostatní. Nálada byla výborná, a tak jsme kolem poledního vyrazili do vyhrazeného území a začali jsme po sobě střílet oranžovými kuličkami, které se rozprskávaly o těla protihráčů, ale hlavně o stromy, stěny domku a jiné překážky. Zajímavé bylo, že i když je plocha hlavy několikrát menší než plocha zbytku těla, tři čtvrtiny všech střel směřovali právě na obličej. Ukázalo se velmi užitečné, že pro tuto hru je nutno zakrýt obličej brýlemi a krytem obličeje, ne nepodobným těm, co nosí motokrosaři. Bylo úmorné vedro, také proto, že jsme měli všichni na sobě kongo. Stálo to ale za to a tuto hru mohu vřele doporučit všem, kteří se chtějí pobavit. Hra vás dokáže pohltit a z nejhlubších zákoutí Vašich duší vytrysknou na povrch pudy, které ve Vás po léta tiše dřímají a kterých se pravděpodobně sami leknete. Pravda ovšem je, že existují i levnější hry. Po všeobecně opatrném začátku totiž pomalu (ale jistě) zapomenete, že jeden náboj stojí tři koruny, a pálíte všemi možnými i nemožnými směry jeden náboj za druhým jako hvězda akčního filmu, až máte rozžhavenou hlaveň své zbraně. Po boji jsme se museli jít vykoupat a pak jsme si šli dát oběd. Při obědě jsme se znovu a znovu vraceli k bitvě a předváděli si sekvence boje tak, jak jsme si je pamatovali. Potom už začalo být dost pozdě a vážně hrozilo, že dnešní příděl dojedeme potmě. Dopili jsme, dali jsme ještě jedno a něco po čtvrté hodině jsme vyrazili. Tentokráte do Českého Krumlova. Pokud bychom pokračovali tímto tempem a vyráželi stále později, čekala by nás po dalších dvou dnech noční plavba.
Cestou do Českého Krumlova čeká na každého vodáka několik atrakcí. První z nich je jez s retardérem ve Větřní, které, díky papírně chrlící nepřetržitě do řeky odpad, není u vodáctva příliš oblíbeno. Podle vodácké mapy se jedná o 88 metrů dlouhou propust širokou zhruba na délku pádla, zpravidla ověšenou domorodci dychtícími po krvi (jsou ochotni se smířit s tím, že se tam každý neutopí, ale nesou s jistou nelibostí, když se aspoň občas nějaká loď neotočí). Retardérem lze projet bez větších potíží.

Druhou atrakcí je takzvaná Barevná skála. Jedná se o skálu tyčící se nad vodou, která je skutečně celá pomalovaná nejrůznějšími barvami. Kdo a proč ji maluje se mi během naší krátké zastávky nepodařilo zjistit. K této skále se váží kromě barev ještě dvě zajímavosti. Tou první je jez, a tou druhou a hlavní je stánek, u kterého bylo možno zakoupit Kozla, což je nedocenitelná příležitost, protože, ať si kdo chce, co chce říká, Eggenberg není pivo, které by se dalo pít celý týden. Nevím už, jestli to byl Vlasta nebo Jiřina, ale myslím, že to byl Venca, kdo si ve zmíněném stánku vypůjčil časopis Bravo. Při čtení jsme se chovali přesně jako představitelé věkové skupiny, pro které je časopis především určen. Samozřejmě jsme nemohli bez povšimnutí přejít populární rubriku "On a Ona" (nebo tak nějak podobně se jmenovala) a došlo na její čtení. V životě bych nevěřil, že intimní příběh dvou jedinců dorostového věku opačného pohlaví dokáže pobavit tak početnou skupinu, jakou je ta naše. Vrátili jsme časopis a láhve, a odrazili od břehu.

Zbytek cesty v lodích jsme přežili bez větších katastrof a za začínajícího soumraku jsme dorazili do Nového Spolí, což je kemp v Českém Krumlově. U dnešní etapy bych se rád zastavil ještě u jedné skutečnosti, a to Červovy říční kilometráže. Téměř každý den se totiž našel v naší skupině někdo, povětšinou jsem to byl já, kdo se zeptal Červa, všeobecně považovaného za vodáckého odborníka, kolik nás ten který den čekalo kilometrů. Na to Červ lehce svraštil obočí, pokýval hlavou, na chvíli se přestal klepat a vypadal, zamyšleně. Hned na to s bohorovným klidem vyslovil určitou číslici. Tato číslice opravdu hned po té, co jste si ji vynásobili dvěmi, zhruba odpovídala vzdálenosti, kterou bylo nutno ten který den urazit. Tentokrát to ale Červ skutečně přehnal, protože číslo, které po ránu vyřkl bylo nutno násobit třemi.

Tábořiště bylo narváno vodáky a jinými individui. Zřejmě v domnění toho, že nás zde nečeká nic hezkého, nám David při vystupování z lodi předvedl humornou scénku, když bez zjevné příčiny a k překvapení všech přihlížejících vystoupil z lodi na levou stranu, ač ke břehu předtím přirazil pravobokem. Zlomek vteřiny na to se ocitl po krk ve vodě. Své vystoupení ukončil hlasitější kritikou přílišné příkrosti sestupu dna řeky a nadávkou směřovanou na ty z nás, kteří se ho pohotově zeptali, proč nevystoupil z lodi přímo na břeh. Urvali jsme pro sebe malý (a jediný zbývající) kousek půdy pro naše stany a provedli jsme v rychlosti obvyklé operace předcházející odchodu do restaurace. Nebyl jediný důvod se zdržovat, a tak jsme hned vyrazili.

Český Krumlov, který je právem považován za jedno z nejhezčích měst v České republice, se mimo jiné vyznačuje tím, že pokud zrovna nejdete po mostě přes řeku, proplétáte se malebnými uličkami vedoucími do kopce a z kopce, popřípadě sestupujete nebo vystupujete po schodech. Další vlastností tohoto města je, že tu neexistuje obyčejná hospoda, ve které bychom se mohli usadit, a nemají tu smažený sýr. Vzhledem k atraktivitě města je to přirozené, ovšem pro vodáka, pro kterého cena uvedená na jídelním lístku za hlavním chodem znamená rozpočet na celý týden, to není potěšující zjištění.

Nakonec se nám podařilo nějakou přijatelnou restauraci najít. Po dlouhé době jsem pil v hospodě pivo. Dosyta jsme se najedli, což je přirozený reflex, protože na vodě si nemůžete být nikdy jisti tím, co budete příště jíst a hlavně kdy. Během večera se začal do obrovské formy dostávat Jiřina. Dveře vedoucí z restaurace se zavírali o něco rychleji a tudíž hlasitěji, než bylo pro takový podnik vhodné, což bylo skutečně nepříjemné, a Jiřina se rozhodl pojmout to jako osobní urážku. Pravidelně při odchodu každého návštěvníka se Jiřina vrhal za odcházejícím do chodby a učil ho dveře zavírat. Odcházející nebrali na řev linoucí se za nimi ohled, což ale Jiřinovi zase tak moc nevadilo. Při skoku do chodby většinou povalil židli, na které seděl, a cestou zpět vždy bouchl dveřmi ještě hlasitěji než předtím odcházející. Třískání dveří bylo s postupujícím večerem stále hlasitější, což nám ostatním připadalo kdoví proč stále vtipnější a vtipnější. Opět jsem se ujistil, že s touhle bandou je legrace. Když se Jiřina poprvé nestrefil při dosedání na židli a svalil se s obrovským řevem na zem, rozhodli jsme se, že to je dobrý moment vyrovnat naše závazky u číšníka a jít dělat ostudu jinam. Obojí se nám v krátké době zdařilo.

Poctivě jsme se zastavovali v každé restauraci, kterou jsme po cestě do tábořiště míjeli. Po cestě jsme si navzájem předváděli humorné scénky, které jsou díky široké publikaci především v televizi notoricky známé. Když jsme se zastavili v jedné z mnoha restaurací, Jiřina začal na chodníku předvádět Staníkův rozhovor s Kubrtem a v závěru při "vozembouchovi" sebou skutečně prásknul o zem. Všichni jsme se trochu lekli, protože jsme to nečekali, ale vzápětí už jsme všichni řvali smíchy, protože se nás stále ještě ležící Jiřina zeptal, co si myslíme, že člověka nejvíc tlačí, když sebou praští na dlažbu. Protože jsme nebyli schopni odpovědět, vítězoslavně nám oznámil, že peněženka. Z další restaurace jsme už s Vlastou, Lukášem a Katkou zbaběle utekli a nechali jsme poslední čtveřici statečných u osmi objednaných piv, což jsem jim zrovna v tu chvíli vůbec nezáviděl. Cestou zpět jsme vedli s Vlastou řeči o domě na protějším břehu řeky, který je osvětlen červenými světýlky a do noci hlásí, že podnik uvnitř se nacházející se jmenuje "Emanuelle". Velice originální. Padl jsem do stanu a během chvíle usnul.

(nahoru ...)