Vltava 1994

Úterý

• Písničku nezpívejte, ale pijte
• Pátrání po smaženém sýru
• Lékař výpravy varuje: Nepodceňujte bareliózu
• Jak chytat ryby, které nejdou chytit
• Parník na obzoru
• Zlatá Koruna není zlatá
• Albert nemá zip
• Proč nedošlo z vraždě zpravodaje

Ráno jsme se společně s Davidem odebrali do umývárny a do kiosku, které se obojí nacházelo na opačném konci kempu, než na kterém jsme měli postavené stany. Usedli jsme ztěžka na lavičku a začali opatrně polévkou. Pozvolna se začali scházet ostatní a už z dálky si objednávali. Zanedlouho přišel i Jiřina, a jedním dechem společně s pozdravem žádal kohokoliv o zapůjčení jakéhokoliv množství peněz s odůvodněním, že on už vůbec žádné nemá. Když se mu podařilo obměkčit Davida a získat finance, ihned si objednal vodku a hned potom druhou. Když si po chvíli objednal fernet, zvedl se mi žaludek a vzpomněl jsem si na jednu populární písničku, kde se o této kombinaci zpívá. Řekl jsem o tom Jiřinovi, kterému se můj nápad natolik zalíbil, že ho začal neprodleně realizovat. Zvládal to perfektně, akorát první pokus s kávou skončil na Lukášových teplákách, ve kterých byly Lukášovy nohy. Tomu se to moc nelíbilo a stěžoval si na zašpiněné tepláky a na popáleniny, ale nebyl na něj brán zřetel. Když Jiřina dopil první sloku, zatvářil se spokojeně, sedl si k našemu stolu a zeptal se, co jsme měli k snídani, že má docela hlad.

Po snídani, která se, díky Jiřinovu představení, o které nikdo nechtěl přijít, trochu protáhla, byl nejvyšší čas vyrazit na obchůzku města, nakoupit co nám chybí a naobědvat se. Vlastně jsme se chtěli ještě jednou pokusit najít restauraci, kde mají smažený sýr. Velké pochopení a podporu mezi ostatními jsme však pro tuto akci nenašli. Ve městě jsem se vrhl na obchod s pohledy, abych mohl potěšit své známé. Nakonec se nám podařilo najít restauraci se smaženým sýrem na jídelním lístku. I když zařízení zevnitř, a už vůbec ne zvenku, nevypadalo nejlépe, uvnitř nás překvapila příjemná a sympatická obsluha. Po návratu do tábořiště se začalo smrákat, a tak jsme se domluvili, že by bylo záhodno vyrazit. Dopili jsme, dali ještě jedno a jeli.

Mimo již zmíněné atrakce jsou v Českém Krumlově čtyři jezy. Naštěstí je zde i důmyslné zařízení, které se nazývá "Myší díra". Součástí této zkratky je i vodácké hospodské zařízení zvané "Rumyší díra", které jsme však i přes protesty některých z nás nenavštívili. Možná byl důvodem našeho překotného úsilí blížící se soumrak a nutnost utábořit se dnes na vzdálené Zlaté Koruně, která je nejbližším tábořištěm za Českým Krumlovem. Myší dírou je možno pronést všechny věci, které nechcete ani na jednom z jezů namočit, zničit, ztratit, a podobně. Dají se tudy přirozeně protáhnout i lodě, ale to tu skoro nikdo nedělá. Při jakékoliv manipulaci s barely nás Honza varoval před nebezpečím nákazy "bareliózou". Honzu jsem tímto neoficiálně jmenoval do funkce lékaře výpravy, Bez ztráty lodi jsme se dostali ke druhému konci již zmíněné zkratky, naložili jsme bagáž a definitivně opustili město.

Další cesta probíhala hladce. Tato etapa je zvláštní tím, že na projetí Českého Krumlova se čtyřmi jezy potřebujete více času než na ujetí zbytku cesty do Zlaté Koruny, ač je průjezd městem asi pětinou celkové vzdálenosti. Po několika kilometrech klidné jízdy v rauchpauzovitém útvaru se Jiřina rozhodl zkusit své rybářské štěstí. O rybaření mám jako laik pouze velmi omezené vědomosti, přesto jsem si jistý, že není standardní postup, aby se ryba chytala za oko. Opět se potvrdila moje domněnka, že pokud vůbec v tomto úseku Vltavy nějaké ryby jsou, tak se nedají chytit vodákem. Vlasta už také pokoušel své rybářské štěstí na Pískárně, ale k ničemu to nevedlo. Pouze se musel vrátit řekou asi půl kilometru proti proudu. Toho půl kilometru ušel, když hledal to nejlepší místečko, kde určitě berou. Také David už se pokoušel chytat ryby, ale při jeho pokusu se mi zdálo, že chce spíše ryby třpytkou uvázanou na konci vlasce utlouct. Bylo mi ale vysvětleno, že se pouze neodvíjel vlasec tak, jak by měl, nebo něco podobného. Rybaření mi nevadí, jelikož mám ryby vcelku rád, a na rybářích mi vadí snad jen háček uvázaný na konci neviditelného vlasce, který pouze slyším a nikdy nevidím. Když slyším ten charakteristický svištivý zvuk, nemohu se nikdy zbavit nepříjemného pocitu, že se mi háček v příštím okamžiku zaryje pod kůži.

I když se již značně připozdilo, Honza vymyslel výbornou hru na parník a chtěl ji se mnou neustále hrát. Pravidla byla následující. Honza ležel natažený na přídi lodi a kromě toho, že kouřil, tak ještě vyfukoval kouř kolmo vzhůru, čímž imitoval komín parníku. Já jsem měl úlohu mnohem jednodušší, protože jsem jenom pádloval. Jediné, na co jsem musel dávat pozor bylo, abych na sluníčku pádloval pomaleji a ve stínu naopak rychleji. Na Zlatou Korunu to bylo podle Červa možná tak čtyři pět kilometrů. Kolik kilometrů nás ve skutečnosti čekalo si určitě zvládnete spočítat sami.

Další jez opatřený krásným retardérem byl už neklamným znamením toho, že jsme se těsně přiblížili Zlaté Koruně. Zlatá Koruna se na první pohled jeví jako nenápadné místo, které však jaksepatří prověřilo jak naši fyzickou odolnost, tak i morálně-volní vlastnosti. Řádně vyhladovělí jsme se ihned po zabydlení vrhli na místní kiosk. Tam přišlo první varování. Rozsáhlý jídelní lístek obsahoval párek, a tak jsme se odebrali do místní restaurace. Nebylo to vůbec tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Nejbližší restaurace byla totiž zavřená. Další, současně též druhá a poslední, měla být snad také radši zavřená. Varováním pro nás mělo být už to, že podnik se jmenoval Hubert. Omluvou nám mohlo být snad jen to, že jsme měli skutečně velký hlad. Myslím, že ani nic jiného by nás v tomto lokále nemohlo udržet.

Za výčepem byl zaměstnán Albert ze seriálu Teta. Nejenže tak vypadal, ale byl i tak chytrý. Vrchní nám namísto pozdravu odpověděl, že v deset zavírají. Situaci asi nejlépe odhadl Vlasta, který začal obsluze nekompromisně tykat. Téměř přesně se opakovala situace z terasy restaurace v Rožmberku. Chvíli jsme měli dojem, že cokoliv si objednáme, právě došlo. Tento dojem umocnila imbecilní obsluha, která snad skutečně měla něco společného s již zmíněným seriálem. Celkový dojem už nemohl plně napravit ani smažený sýr, který mimochodem nebyl nijak výjimečný. Rychle jsme odtamtud odešli a spěchali do kiosku, kde jsme se rozhodli alkoholem zmírnit náš žal.

Byl to nešťastný večer, neb obsluha kiosku se mohla s obsluhou restaurace Hubert směle rovnat. Fernet je ale fernet a s postupujícím večerem vše dostávalo růžovější barvy. Zbytek večera se nakonec velmi vydařil. Jenom bych byl rád, aby se vědělo, že jsem vždycky tvrdil, že vozit s sebou na dovolenou, a zvláště pak na vodu, magnetofon s mikrofonem, je blbost. Nevím, proč mne nenapadlo obojí ihned hodit do řeky. Se zmíněným přístrojem jsem totiž potom, co jsem ho odejmul pasivnímu Honzovi, obešel naší výpravu, přičemž jsem kladl otázky kvalitou přímo úměrné množství vypitého alkoholu. Protože se mi zdálo, že jsem ještě nenasbíral dostatek materiálu, odebral jsem se se svou asistentkou Danielou zpovídat všechny stanující v tomto kempu, děti a starce nešetře. To, že mne nikdo z tázaných nezabil, nezmrzačil nebo aspoň nehodil i s mikrofonem do vody, svědčí o velikosti vodákovy duše. Když nám došel pásek, vrátili jsme se do kiosku a odevzdali s díky aparát Honzovi. Většina členů naší výpravy a kupodivu i téměř všichni návštěvníci kiosku se bavili o tom, že po kempu pobíhají dva šílenci s mikrofonem. Měl jsem asi z pekla štěstí, že za mnou nepřišli.