Vltava 1994

Středa

• Hubert opět na scéně
• Těžké rozhodování
• Sport a hygiena patří k životu
• Kde je poštovní schránka

Ráno bylo ošklivo a již tak ponurou náladu ještě více posmutněla skutečnost, že jsme museli jít na jídlo k Hubertovi. Cestou do restaurace jsme s Honzou vedli zasvěcenou debatu o tom, jak si místní podnikatel nechce vydělat. Konstatovali jsme, že pokud devadesát devět procent vodáků sjíždí Vltavu z Vyššího Brodu, tak se ve Zlaté Koruně objevují se železnou pravidelností v úterý, a proto byl včera (v úterý) v jedné ze dvou místních restaurací zavírací den. Zdejší majitelé restaurací, což se dá zobecnit na téměř celé území kolem Vltavy, si prostě nechtějí vydělat, a vidina možného výdělku je přímo děsí. Mnohokrát jsme si vzpomněli na velikána českého národa Járu Cimrmana, kdy je zmíněno v jedné z jeho her, že si kdosi postavil hospodu u silnice na Písek, ale chodili mu tam lidi. Dospěli jsme k názoru, že Jára Cimrman musel na svých cestách navštívit Zlatou Korunu. U Huberta jsem se musel ujistit, jestli je smažák stejně nevýrazný jako včera. Byl.

Po obědě bylo nutno přijmout rozhodnutí, zda se zde zdržíme ještě jeden den, nebo jestli pojedeme dál. Na obou stranách silné argumenty padaly. Zdejší podniky a hlavně jejich obsluha na straně jedné a Dívčí Kámen, jakožto opuštěné území bez restaurace na straně druhé. Po diskusi, kdy jsem si chvílemi připadal jako v našem parlamentu, jsme se rozhodli zůstat. Misky vah nakonec vychýlil z rovnováhy fakt, že bychom už nedorazili za světla na Dívčí Kámen ani v motorovém člunu. Dalším argumentem bylo, že pokud se o den zpozdíme, bude snadnější najít v tábořištích místo, protože všichni ostatní budou o den napřed. Myslím, že jsme se nakonec rozhodli správně.

Odpoledne došlo i na sport - hráli jsme fotbal. Osazenstvo kempu ve Zlaté Koruně nebylo, bohužel, našemu konání vesměs nakloněno, hlavně obyvatelé stanu bezprostředně sousedícího s hrací plochou byli rezolutně proti tomu, abychom jejich obydlí využívali k narážečkám. Porážku i vítězství, jejichž hořkost, respektive sladkost jsem ve dvou odehraných zápasech okusil, bylo nutno zapít. Nejvíce mne hřálo, že se před uměním našeho týmu musel sklonit i takový fotbalista, jako je Baggio, i když křestním jménem pouze Vlasta. Abychom měli všechno pohromadě, došlo po sportu i na mytí. Voda v řece byla ale nakonec teplejší, než jsem očekával. Daleko více mi vadily projíždějící lodi a kamení, které mi málokdy dovolilo stát tak, abych se mohl namydlit. Tím jsem také vyčerpal svůj týdenní mycí limit.

V názoru, že Zlatá Koruna není vhodné místo ke klidnému skonání, nás utvrdilo i to, že autobus plný vodáků, který právě dorazil do kempu, se postavil právě mezi naše stany a kiosk. K večeru jsem se snažil napsat pár pohledů a myslet při tom na jednu z mála světlých skutečností tohoto místa, a to klášter vystavěný Přemyslem Otakarem II. ve třináctém století, tedy v době kdy ani jeden z nás, co jsme tu byli, ještě nebyl na světě. Díky všem okolnostem se dařilo náladu udržovat pouze v místním kiosku, kde jsme se všichni sešli a přečkali večer. Někdo dostal výborný nápad, že bychom měli ochutnat místní fernet, zda je dnes stejně dobrý jako včera. Za tmy jsme ještě s Danielou podnikli cestu k poštovní schránce a pokusili se zakoupit cigarety ve včera zavřené restauraci. Uvnitř hospody to vypadalo vcelku příjemně, ale měl jsem pocit, že nás vypitý fernet učinil neviditelnými. Když jsme tam stáli deset minut, aniž si nás kdokoliv povšiml, odešli jsme. Před spaním jsem se šel ještě projít k nedalekému jezu, kde bylo sice poměrně chladno, ale za to klid. Když jsem se vrátil, všichni už spali. Otevřel jsem si ještě jedno, sednul si na kus dřeva a koukal se do vyhasínajícího ohně. Vedle mne spokojeně oddychovali Vlasta s Jiřinou. I když se do mne dala zima, v klidu jsem dopil a s mírem v duši si šel lehnout.