Vltava 1994

úvod - Prolog - Pátek (1.) - Sobota (1.) - Neděle - Pondělí - Úterý - Středa - Čtvrtek - Pátek (2.) - Sobota (2.) - Epilog

Pátek (2.)

  • Šílený cestovatel
  • Poslední záběry
  • Kdo schoval poštu
  • Pod Skálou je blaze
  • Stále se stěhujeme
  • Kdo najde cestu zpět

Ráno na nás čekal další příjemný den. Venca si otevřel pivo, Jiřina řval na vlaštovky, Červ se příšerně klepal, Vlasta přemýšlel, jestli už má vyběhnout, další se snažili ohřát zbylou polévku. Nejvíce se mi líbilo následovat Vencu. Vlaštovky nechtěly Jiřinu poslouchat a obloha zůstala zatažená. Všichni jsme se shodli na tom, že bude lepší zabalit co nejrychleji, abychom mohli vyrazit dříve, než začne pršet. Tím jsme nemohli nic zkazit, protože nám to minimálně zaručilo, že všechny věci přečkají další den suché. Honzovi, který nás ještě před dvěma dny vyháněl ze Zlaté Koruny, se najednou nikam nechtělo. Tedy, abych byl přesný, chtělo se mu vyrazit pěšky na Kleť, což je nejvyšší vrchol v okolí, o kterém si Honza v nějakém průvodci přečetl, že na něj snad vede lanovka, a který je od nás minimálně pět kilometrů daleko. Podle mě mu šlo hlavně o to, aby se mohl povozit na té lanovce. Upozornil jsem ho, že jestli ještě jednou řekne Kleť nebo lanovka, nedostane už ani jedno pivo. Vrhnul se ke svému barelu a začal ihned balit. Ještě než jsme měli úplně sbaleno, spadlo několik kapek deště. Asi sedm. Kvapně jsme dopili a vyrazili.

Při spouštění lodí na vodu se mi podařilo jako prvnímu sklouznout do vody, a tak jsem se ujal funkce tahače lodí od břehu do proudu. Etapa měla být jen o něco delší než ta včerejší, a tak nebylo kam spěchat. Nevěděli jsme, co nás čeká na další (a poslední) zastávce. Trávili jsme většinu času jízdou v rauchpauzovitém útvaru a Honza si hrál na parník. V řece bylo hrozně málo vody, takže jsme neustále drhli o kameny. Spousta kamenů vypadala jako turistické značky. Asi kilometr a půl před cílem jsme projeli velice malý rozvalený jez. Kdybychom se o něm nedočetli v mapě, možná bychom si ho ani nevšimli. Po dalším necelém kilometru, tedy zcela na konci naší cesty jsme přetáhli jez a po pár dalších metrech jsme dojeli do Boršova. Tato obec si jistě zaslouží několik, i když, bohužel, ne zrovna lichotivých, slov. Pan Zátka tu má továrnu na těstoviny. Vlakové nádraží tu mají umístěné, podobně jako v Berouně, velice šikovně, mimo obec. Dále tu není žádné oficiální tábořiště (přesto tu stanují všichni vodáci). Také místní lidé jsou zde příjemní. Zkrátka to není místo, kde bych chtěl umřít. Je vůbec zvláštní, že čím příjemnější je řeka, tím méně příjemní jsou lidé žijící okolo ní. Například minulý rok na Lužnici, která je ve skutečnosti strašným, několik desítek kilometrů táhnoucím se volejem, jsme potkali několik příjemných domorodců. Na Vltavě, která tak hezky teče, jsme nenarazili skoro na nikoho.

Zastavili jsme na louce na pokraji Boršova a v rychlosti postavili stany. Naše činnost již postrádala tu správnou přesnost a pečlivost, což bylo způsobeno blížícím se koncem expedice. Pokud by tuto noc mělo pršet a namoknout nám věci, nebyla by to taková tragédie, jako třeba první den. Bezdůvodně a zbaběle nás opustili Dan a Dagmar, Červ, Jiřina, Venca a Vlasta, čímž se připravili, aniž to (podobně jako my) věděli, o možná nejlepší večer letošní vody. Jakmile jsme se zabydleli, vyrazili jsme na obhlídku obce. S tím jsme byli rychle hotovi, ale potřebovali jsme najít poštu, protože David musel vyřídit důležitý telefonní hovor. Bylo to zprvu neuvěřitelné, ale pošta v Boršově se nachází neuvěřitelně až za nádražím, což znamená, že je skutečně posledním stavením v obci. Ideální pošta pro loupež. Na poště, stejně jako v obchodě, kam jsme zavítali o půl hodiny později, neměli žádné pohledy, nepočítal-li jsem blahopřání s tulipánem a oblíbená hrající si koťata. Na autobusové zastávce jsme se ještě jednou rozloučili se šesti odpadlíky a poděkovali jim, že jsme se nadále mohli starat o jejich lodě a barely, které nám tu zanechali. Šli na mne mdloby při představě, co by se dělo, kdyby pro nás z jakéhokoliv důvodu nepřijela Avie. Když odjeli v rachotícím autobusu, nic nám již nebránilo navštívit předem vyhlédnutou restauraci, kterou jsme předtím viděli z místa, kde jsme stanovali.

Hospoda se jmenovala "Pod skálou" a pokud se někdy nějakou nešťastnou náhodou ocitnete v Boršově, nezapomeňte ji rozhodně navštívit, abyste si zlepšili náladu. Uvidíte, bude to stát za to. Hospoda je z boku přilepena k domu, ve kterém bydlí majitel podniku, a zadní částí ke skále, která prochází hospodou a nahrazuje skutečnou stěnu. Připadali jsme si jako v orlím hnízdě. Honza sáhl po mikrofonu a já dodnes nevím, proč jsem aspoň ten mikrofon z hnízda nevyhodil. Podávají zde jakousi pomazánku z olomouckých tvarůžků, cibule, česneku a dalších ingrediencí, které Vás pasují na hlavního favorita hry na líbání, samozřejmě pokud by na nějakou došlo. Pomazánka je podávaná již namazaná na krajících výborného chleba, které jsou předkrájeny, abyste se nemuseli zatěžovat nadbytečným kousáním. Brzy jsme přišli i na to, že Samson není špatný a ani místní fernet není tak úplně zlý. Bohužel se zde nevaří. Teplé jídlo je teplé jídlo a žaludek si žádal své, a tak jsme byli nuceni, ač neradi, změnit lokál. Přešli jsme do obrovské hospody, která praskala ve švech. Naštěstí venku pod velkou vojenskou plachtou bylo volno. Pivo jsme si museli chodit kupovat k okénku, ale to nám nevadilo. David uplatil vrchního padesátikorunou, aby nám uvnitř podržel stůl, až se nějaký uvolní, protože bychom se rádi najedli. Jakmile jsme zasedli ke stolu uvnitř lokálu, dolehl na nás neuvěřitelný řev, smrad a kouř, kterým byla místnost přeplněna. Nejen, že jsme se neslyšeli a téměř se neviděli, ale ani jsme nebyli schopni se pořádně najíst. Odešli jsme si tedy sednout zase ven pod plachtu, tentokrát již bez padesátikoruny. Pohodlně jsme se usadili kolem venkovního stolu, popíjeli a klábosili, povětšinou o tom, co se událo během uplynulého týdne.

S postupujícím večerem jsme zůstali s Honzou u stolu sami, aniž by jeden z nás znal cestu zpět ke stanům. Na chvíli jsme zabředli do diskuse s místní omladinou a zdvořile odmítli pozvání na diskotéku v pět až dvacet (v závislosti na množství vypitého alkoholu) kilometrů vzdálené vesnici. Nakonec jsme byli oba příjemně překvapeni, protože jsme zpět dorazili oproti očekávání bez jakýchkoli problémů, narozdíl od Davida, který si neodpustil, snad ze sportu, prolézt aspoň jednu zahradu. Ta, bohužel, končila zdí domu, a tak se musel vrátit a celou kolonii domků se zahrádkami obejít. Když jsme se vrátili, zjistili jsme, že se nám ještě nechce jít spát, a tak jsme z úkrytu pod lodí vytáhli ještě po jednom lahvovém, stáli na břehu řeky, jednu nohu na něčí lodi, sledovali utíkající vodu a mlčeli. Když jsme dopili, šli jsme si lehnout.

(nahoru ...)