Vltava 1994

Sobota (2.)

• Proč místo Avie přijíždí další kanoe
• Nakládáme
• Cesta domů
• Nemůžeme hrát karty

Ráno jsem se snažil spát co nejdéle, ale nebylo to tak snadné, jak by se zprvu mohlo zdát. Do našeho stanu se už od rána opíralo celou svou silou sluníčko. Kromě toho jsem měl hroznou žízeň a strašně se mi chtělo na záchod. Byl jsem si dobře vědom toho, že jakmile vylezu ze spacáku, už neusnu, a bojoval jsem o každou minutu, ale nebylo to nic platné. Když chvíli nato ze spacáků vylezli všichni kromě Honzy, šli jsme si do místního obchodu obstarat něco k snídani, jelikož jsme věděli, že Pod skálou otevírají až ve dvě hodiny. Koupili jsme samé zdravé věci a vrátili se zpět ke stanům. Jakmile jsme rozbalili sýry a salámy, Honza jakoby zázrakem ožil. Během dopoledne, chvíli po tom, co jsme dosnídali, přijeli pan a paní Seidlovi. K mému zděšení přijeli na lodi. Chtělo se mi plakat, protože jsem nechápal, jak dokáží naložit na jednu kanoi dalších šest lodí a dvanáct barelů. Hned nato jsem se ale dozvěděl, že Avie parkuje na Zlaté Koruně (kde se tam vzala?), a že není problém ji sem dopravit (jak? a kým?), akorát pro ni dojet (čím?). K vyřešení všech mých nevyřčených otázek se přihlásili dobrovolníci, což mi částečně vrátilo úsměv do tváře.

Když Seidlovi odjeli vlakem pro Avii, začali jsme pomalu balit. Tentokrát už bylo úplně jedno jak. Naposledy jsme nasedli do lodí a přepluli na druhou stranu řeky, přímo k hospodě Pod skálou, kde jsme na břehu hráli karty až do otvírací hodiny, a Katka se chodila pravidelně už od dvanácti hodin každých deset minut koukat, jestli náhodou neotevřeli dříve. Majitel se nad námi slitoval v půl druhé, což bylo asi deset minut před tím, než přijela Avie pro lodě a barely. Dopili jsme a šli nakládat. Definitivní konec se přiblížil na dosah ruky. Když bylo konečně všechno naloženo, měli jsme tak akorát čas, abychom dopili, dali ještě jedno a vyrazili na autobusovou zastávku, ze které nás měl autobus dovézt do Českých Budějovic. Na stanici jsme zamávali Davidovi s Danielou, kteří jeli Avií, a chvíli na to jsme nasedli do autobusu. Ten dokázal na svou první zastávku od konečné vzdálenou půl kilometru přijet o sedm minut později oproti jízdnímu řádu. Na autobusy je všude stejné spolehnutí, a já jsem se opět utvrdil v tom, že jízdní řády slouží jedině k tomu, aby člověk přesně věděl, kdy autobus určitě nepřijede.

V Českých Budějovicích jsme s pomocí rad několika domorodců nalezli autobusové i vlakové nádraží, obojí v těsném sousedství. Tak to má být. Na autobusovém nádraží jsme se z informační tabule dozvěděli, že autobus do Prahy odjíždí za pět minut. Takovému štěstí jsme nemohli uvěřit a čekali, jaký je v tom háček. A taky že jo. Přistavený autobus byl téměř prázdný, v posledních minutách před odjezdem se naplnil cestujícími, kteří zastavení využili k protáhnutí a občerstvení. Situace byla stále beznadějnější. V čase odjezdu by se do autobusu nevešla ani červená myš. Změnili jsme nádraží a podle zákona schválnosti jsme byli smířeni s tím, že nám vlak právě o těch pět minut ztracených čekáním na autobusovém nádraží ujel. Když jsme však vstoupili do nádražní haly, byli jsme mile překvapeni. Koupili jsme si lístky do rychlíku a během půl hodiny, která zbývala do odjezdu vlaku si koupili v nedalekém obchodě něco k jídlu. Na ceně lístku bylo zajímavé, že ač zpět ku Praze jsem jel přibližně o padesát kilometrů méně, platil jsem o osmnáct korun více. Jo, dráhy, to je něco.

Ve vlaku jsme k všeobecnému překvapení našli volná místa k sezení. Nevím jak ostatní, ale mne přepadla melancholie, a tak jsem posledních pár minut do odjezdu vlaku jen tupě zíral špinavým oknem ven a v duchu ještě jednou prožíval jednotlivé události uplynulého týdne. Nebylo nám nikomu moc do řeči, a protože Honza usnul, nemohli jsme hrát ani karty. Skoro celou cestu do Prahy jsme mlčeli a ve Vršovicích vlak opustili. Praha byla jako vždy zahalena ve smogu a hrozně smrděla. Loudali jsme se k nám a zavolali Davidovi, který byl už tou dobou doma, když se mu již předtím podařilo v Berouně a v Modřanech vyložit lodě a barely. David přijel pro Lukáše a Katku, a mně a Honzovi na oplátku přivezl barely.

Ještě než jsme se rozešli, dohodli jsme se, že příští rok jedeme znovu a mezitím snad někdy u Fíšů, nebo někde jinde.