Vltava 1996

Kapitola První: Sobota 10.8.

Prožívám si obvyklou předstartovní horečku a zcela proti svým zvyklostem dobrovolně opouštím lože nikoliv půl hodiny po zvonění budíku, ale hodinu před tímtéž. Kouřím cigaretu, stelu postel, laskám se s fotoaparátem a každých dvacet vteřin pohlížím na hodiny než je čas opustit byt, pokynout rybičkám, vyjít na ulici a pokynout Tomášovi, který na mě již signalizuje z projíždějícího taxíku.

Po krátkém přivítání odbíhám do obchodu, kde jaksi jako přípravu zakupuji dvě lahve produktu všemi obdivovaného pivovaru Eggenberg v gradaci 12°. Možná už tento počin předznamenává ducha nastávající vody. Teplota 20 stupňů dává plně vyniknout všem pachutím skrývajících se v tekutině jen vzdáleně připomínající pivo. Na nádraží kupuji k dovršení kulinářských radostí rána pizzu, abych ji mohl urychleně vhodit do nejbližšího odpadkového koše.

Kouříme na peróně cigaretu načež se z šedi podchodu vrávoravým krokem blíží temné postavy dalších účastníků výpravy. Ověšeni mnoha igelitovými taškami o jejichž obsahu mohou pochybovat snad jen ženy, počínají proces vítání v jehož úvodu vzdávají povinný hold Náčelníkovi. Otvírají se další pivečka z igelitek a několik jich je vhozeno okénkem do soupravy, kde Tomáš mezitím hrdinně hájí za pomoci včerejší Večerní Prahy a svého mužného těla asi patnáct míst k sezení.

Usedáme na uhájená místa, otvíráme piva, načež se Náčelníkovi zdá, že by se mělo už odjet, protože vlak je už dostatečně zaplněn a vyráží to probrat s vlakvedoucím. Než se prodere přes občanstvo tísnící se na chodbičce, ručičky hodin se ve své nekonečné pouti doberou až k místu shodnému s údaji vedenými v oficiálních jízdních řádech a souprava se uvede do pohybu sama.

Náčelník otvírá láhev balantinky a přibližně v oblasti Vršovic rozhoduje, že kupé v němž sedíme bude dočasně vedeno jako kuřácké. Během jízdy k nám přicházejí kouřit i lidé, které jsem nikdy v životě neviděl a kteří mým životem proplují skrz řeku koncentrovaného alkoholu aniž seznám jejich jména. V počátečních fázích Náčelník káže ve stanicích zavírat okna, aby nás vystupující hluk a kouř neprozradil požárníkům či zaměstnancům ČD. Ani jedny během cesty nespatříme a tak cesta příjemně uteče až do Čebudu. Náčelník je v ráži, vyhledává průvodčí našeho dalšího vlaku a brzo se ukazuje, kdo v soupravě bude pánem. Náčelník stroze odmítá její názory, že bychom měli cestu absolvovat jako prostí cestující ve vozech přístupných komukoliv a usazuje nás ve vagónu pro přepravu jízdních kol. Když průvodčí váhavě souhlasí i s kouřením, odměňuje ji Náčelník pivem a dál se o její osud nestará.

Po chvíli vypadneme z vlaku ve Vyšším Brodě, setkáváme se s Červem a Ka-Kamilou. Pravděpodobně i s dalšími, ale protože se oba kontingenty rychle smísily, neměl jsem čas veškeré personálie zaznamenat. Podstatné je, že odcházíme do pohostinství, které se nám ani v nejmenším nezalíbilo, protože nás vyhodili. Na protest odcházíme s Tomášem na návštěvu Poštovního muzea.

Prohlídka je zajímavá, pokouším se přijít na ovládání dálnopisů a telegrafů. Bohužel k jejich zapojení by je bylo nutno přenést ku zdroji elektrického proudu, který zlotřilé ředitelství muzea v blízkosti exponátů rafinovaně neumístilo. Ani není možno projeti se v poštovních kočárech. Těch je v dosahu dostatek, ale opět nenalézáme ani jednoho koně. Vyzkouším proto pouze posez kočího i cestujících v zhruba padesáti povozech a od vlastního pohybu upustím.

Na to pozřeme jakousi nevalnou krmi a odebíráme se za ostatními do kempu, kde nás očekávají barely, stavíme mátožně stan a odebíráme se ku stánku, kde pro nás sice není místa k sezení, zato nám je vyslechnouti několikahodinovou produkci skupiny Kytara + padesátičlenný sbor. Stánek končí svou činnost ve 21.00 (!!). Naše skupina se rozpadává a my se přesunujeme na navigaci ve společnosti basy piva, kterou ku podivu všech ještě pokoříme.

Ku závěru dne je nutno ještě vyjádřit podiv, že nikdo ze členů expedice nenocoval na policejní stanici ani nezaplatil byť sebemenší pokutu.