Vltava 1996

Kapitola Druhá: Neděle 11.8.

Mraky stahující se nad řečištěm Vltavy neslibují žádný zvláštní požitek z následující jízdy a přesto každý balí s obrovskou vervou, dře klouby o okraje barelů, ledabyle je váže k lodím, s požitkem namáčí poprvé aqua-boty, noří vyschlá pádla do Vltavy a s dětinskou radostí vyráží do proudu.

Sotva potlačená kocovina se houpavým pohybem lodi rozehrává do nejvyšších forem o čemž se Tomáš vyjadřuje, že je to na hovno.

Po pár minutách plavby nám je překonat první jez v Herbertově, který Tomáš popisuje jako jez na hovno. Rozumní a srábci vystoupí, pohlédnou do pěnících vod, několikrát do nich znalecky plivnou, pak si plivnou do dlaní a lodě přenesou. Nadšenci a blázni jez obhlížejí, upijí piva, nechají se chvíli hecovat a jdou dřít dna nebohých lodí a svá těla o těleso splavu.

Červ nakládá na Ka-Kamilu nedočkavě bagáž a vrhá se do jezu, který ho již mnohokrát pokořil. I on jez překonal v suchém triku několikrát a to klasickým způsobem, kdy se loď pohybuje rovnoběžně s břehy. Tím se tento způsob stal nezajímavým a Červ usiluje o překonání splavu bokem. Bude to zkoušet dokud se to nepovede, letoškem pokusy rozhodně nekončí. Ka-Kamila sotva odložila zavazadla, vrhá se do pěny pod jezem, tahá ven loď, piva, pádlo a Červa. Ten jí vynadá a odchází probrat situaci s ostatními vodáky (nadšenci a blázny).

Zaklesneme se do rauchpauzovitého útvaru, o kterém Tomáš tvrdí, že je na hovno, otvíráme piva, kouříme cigarety, když se vynoří z lesů nezaměnitelná silueta hradu Rožmberk. Otáčím se na Tomáše a lamentuji, že se jede málo, že jen jsme vyjeli už jsme tam. Tom vysvětluje, že jsme zatím opravdu sotva v polovině dnešní štreky, která je na hovno, že zhruba do půl hodiny dojedeme pod hrad a pak bude řeka téci ještě přibližně sto kilometrů a až pak doplujeme ke kempu, který je pod stejným hradem.

Náčelník slibuje prodloužení cesty tím, že se zastavíme na jídlo ve vodácké restauraci přímo v Rožmberku (Restaurace U mostu). Tomáš o ní podotýká, že je na hovno.

Před Rožmberkem se nachází splav, jež obzvláště miluje Daniela. K jejímu velikému žalu, je poněkud přestavěn. Spíše zbořen.

Ledva ho můj zakalený zrak popatří počnu obvyklý frenetický pokřik na Tomáše.
"Nesem, vole to nesem, nejedu zastav, ty mě chceš zabít, pomoc, všechno vodnesu sám, nemusíš ani vystupovat z lodi, tady je krásný nesení, to si pamatuju."
"Neblbni, všichni to jedou," a opravdu všechny lodi se postupně ztrácí jakoby pod hladinou - ale je to na hovno.

Sklouzneme po nevýrazné vlnce, já otevřu oči a vyberu asi litr vodu stříknuvší do lodi a požaduji zopakování, o čemž Tomáš prohlašuje, že je na hovno.

Přirážíme ke břehu pod hospodou zvoucí poutači k návštěvě již po mnoho kilometrů. Zapalujeme cigaretu a dáváme se do dle mého soudu zcela zbytečné debaty, zda zmíněné pohostinské zařízení navštívíme. A já již budu zcela konkrétní. Lukáš, ač jeho původ totiž společní rodiče s Náčelníkem mu k takovým činům nedává ani právo, tvrdí, že by rád stavěl stan v suchu, narážeje tím na několik kapek spadlých z nebe a tudíž, že navrhuje jet do kempu, stany postavit a potom se sem vrátit. Argument, že lépe v dešti stavět stan (10 minut) než v něm jet na lodi (60 minut) nebyl ani vnímán a za obecného skřípání zubů usedáme do lodí. Tomáš to komentuje tak, že je to na hovno.

Intenzivní mrholení se s úprkem vteřin mění v průtrž mračen. Poprvé za tuto vodu je nám dopřán pohled na loď plnící se na voleji vodou, na Čutku-Aigu Náčelníkovou vyčítavým pohledem zpoza zježených chlupů si měřící svět okolo, na Tomáše prohlašujícího, že je to všechno na hovno, na provazy vody crčící nám z vlasů tak, že to co tvrdím, že vidíte, vlastně ani nevidíte, na pocit, že by bylo lepší se udělat. Jediný Dan patrně ani nevnímá, že prší, rozvalen na raftu hledí do dálky a tváří se spokojeně. Tomáš podotýká, že Dan je na hovno.

Nepromokavé bundy nevyndáváme neboť Tomáš řekl, že jsou na hovno.

Přistáváme u břehu, který je údajně na hovno (Tomáš), v blátě vztyčujeme stan a převlékáme se do suchého a teplého oblečení. Pokud se pamatuji, je to první věc, o které dnes Tomáš neřekl, že je na hovno.

Vyrážíme do Rožmberku na večeři neboť přestalo pršet (obávám se, že logičtější by bylo déšť přečkat v hospodě a ještě si tím ušetřit dlouhou cestu a další potíže, viz následující).

Večeři shledávám excelentní. Během ní docházejí i ostatní členové expedice, kteří se po cestě zapomněli v jiných, bližších restauracích nemoha už tíhu pouti snášet. Na nerozlučné dvojici Ludva - Jiřina může i nezkušený pozorovatel spatřovat známky počínající opilosti. Neklamným znamením je dojídání zbytků z talířů, bezdůvodné urážení slušných číšníků, nemravné návrhy servírkám, zcizování půllitrových sklenic či nespravedlivé osočování hostů německy hovořící provenience.

Během návratu do kempu se skupina opět dělí. Modřanští zůstávají ve víru maloměsta a zbytek se usazuje pod stanem náležícím ke kiosku v kempu. Po marných pokusech o smír s Eggenbergem vydává Náčelník pokyn ke konzumaci rumu s hnuso-colou (Walkmark). Tomáš tvrdí, že je třeba vypít nejméně tři lahve této coly, aby mohl za korunky vyhrát 100 autorádií a 200 radiomagnetofonů. Velkoryse mi nabízí přenechání sedmi autorádií a dvanácti radiomagnetofonů z výhry. Poměrně úspěšné vzpomínky probírané tento večer jsou zážitky z Mateřských škol. Jsme vtipní a velmi oceňujeme pomoc Simony, která neponechá byť sebetupější vtip bez odezvy. Dopuje nás aplausem tak, že dosahujeme nevídaných výšin vtipnosti.

Ač by již mnohý rád šel s půlnocí spát, nedá to nikomu nevyčkat návratu Modřanských. I Simona nenápadnými rumy s láskou podávanými Tomášovi (druhému) oddaluje požadovaný odchod do stanu. Čekání je odměněno předzvěstí v podobě Červa. Doráží kupodivu sám. Vyrazili společně, ale jen on se odvážil přechodu hradem. Ostatní včetně Ka-Kamily volili cestu po silnici.

Dotážeme se Červa nebojí-li se poslat Ka-Kamilu ve společnosti žádoucích mladých gentlemanů na což on reaguje poměrně obecným vulgarismem, který v podstatě oznamuje, že mu na potenciálně vzniklé situaci mnoho nesejde. Dále se vyjádřil, že obecenstvo, které vyčká příchodu zbytku Modřanských se vzhledem ke značné konzumaci decilitrových odlivek rumu, má na co těšit.

Jako další po několika desítkách minut přichází Jiřina s Ka-Kamilou. Předává ji Červovi, který ji odnáší do stanu, a líčí stručně průběh cesty. Počáteční fáze byla snadná, postižená se pohybovala samostatně. Avšak v okamžiku, kdy Jiřina navrhl ukrátit dlouhou cestu rychlou kopulací v blízkém podrostu, Ka-Kamila mu místo nadšeně kladné odpovědi znečistila oděv večeří. Jiřina tvrdí, že netrpí nekrofilií a proto Ka-Kamilu už jen donesl do kempu.

Zbytek Modřanských se potácel po krajině, vždy poměrně správným směrem, dokud Vlastík neprocitnul z letargie a nepřesvědčil je, že postupují směrem nedobrým a přinutil je k obratu. Tím se cesta i tak dost dlouhá značně prodloužila. Při posledním močení před kempem dostaly události dramatický zvrat. Zmíněný úkon patrně Vlastu opět poněkud probral a rozhodl se změnit pochodovou osu načež zmizel v roklině a následně v potoku. Svícení sirkami nemělo v hustém podrostu žádoucí účinek a proto mírně znervóznělí Vlastovi průvodci doběhli, opakuji doběhli, do stánku, vyžádali si baterky, aby Vlastu přikrytého štěrkem neboť byla značná zima, nalezli zcela nezraněného spícího v rokli zdravým spánkem opilce.

Musel být alespoň trochu při vědomí neb po usazení u stolku ve stánku ještě požil hlt piva a teprve potom mu hlava definitivně klesla na stůl.

Den bohatý na zážitky již neprotahujeme a odebíráme ku spánku. Jen Bozi zatím vědí jak nám ho bude třeba.