Vltava 1996

Kapitola Čtvrtá: Úterý 13.8.

Ráno Náčelník dává pokyn k nástupu na hru paintbal. Samozřejmě není možno, aby se i tak jednoduchý pokyn obešel bez komplikací. Správce kempu tvrdí, že hrát je pochopitelně možno, avšak jakýsi Rakušák (?) jim zcizil všech deset (??) vojenských bund, které zapůjčovali při naší poslední zastávce před dvěma lety, aby si účastník neznečistit barvou vlastní oděv. Dle mého soudu se celá situace seběhla asi takto. Správce, přemýšlivě hryže inkoustovou tužku, rozvažoval obchodní strategii pro hru v paintbal. Zamýšlel se nad zákazníkem, který hrát odmítl, protože kabátce byly již zašpiněny natolik, že se jich štítil. Člověk prostý obchodního ducha by oděvy odvezl do čistírny. Zdatný obchodník, za kterého se správce jistě považuje, kabáty podstrčil Rakouskému občanovi do vozu a ohlásil jejich ztrátu na policii. A když už měl tu tužku v puse, pochopitelně zvýšil ceny.

Hra ve vlastním oblečení neprobíhala v počtu kompletním, ale přesto se všichni účastníci do hry zabrali, jako by se jednalo o skutečný boj. Adrenalin v hojném množství vylučovaný do krve, přidal ještě na autenticitě. Jinak si nedokážu vysvětlit to, že jinak poměrně rozumní, dospělí muži, leží dvacet minut v kopřivách a lejnech, kterým se v civilním životě pečlivě vyhýbají.

Na dnešní vodní cestě nás očekává retardér ve Větřní, dle mnohokrát máčené mapy, dlouhý 88,2 metru, dle mého soukromého odhadu dlouhý 44,1 metru.

Všichni ho zdolávají s bravurou mistrů, i Tomáš béře pádlo do ruky, předává mi kameru, vydává dlouhé a zbytečné pokyny jak, kdy, odkud a proč ho mám natočit. Ještě než se k retarderu přiblíží, dojde baterie, za což jsem později důrazně vypeskován, zvláště s ohledem na to, že mě ve fotoaparátu nedošly.

Mírně poprchává a já si konečně dělám přesnou představu o počasí anoncovaném jako "zataženo, místy přeháňky".

Dorážíme do příšerného kempu v Českém Krumlově a seznáváme, že nemáme kde postavit stany. Ani Náčelník nedokáže přesvědčit vlastníky stanů, aby je složili, jeli tábořit někam jinam nebo aby alespoň stany přesunuli do jiného, nám příznivějšího, uskupení, takže nakonec stavíme šest našich stanů na prostoru ne větším než obývací pokoj středně situovaného intelektuála.

Protože trpíme již delší dobu hladem, bez prodlení se vydáváme na ne zrovna krátkou okružní cestu po Krumlově, abychom seznali, že všechny hospody jsou buď příliš drahé nebo beznadějně zaplněné. Výjimku tvoří restaurace Vláček, která je současně drahá i plná.

Vydržíme však a sotva u jednoho stolu sáhnou po peněženkách, sklepeme je ze židlí a nepustíme. Ani potom není místo pro všechny a usedáme proto s Náčelníkem, Náčelníkovou, Tomem a Aigou-Čutkou na zahrádce, vypijeme pivo a kvapně odcházíme neb pro změnu počalo pršet. Průzkumné duo Náčelník - Tomáš naštěstí objevuje vinárnu Bílá paní, která je tak drahá, že zeje prázdnotou. Pojíme velmi chutnou krmi a kvitujeme s povděkem, že i k nám, osobám veskrze nedůvěryhodným, špinavým a patrně i zapáchajícím chovají jako k nejlepším zákazníkům. Je příjemná změna, když se od mezi stánkaři zdomácnivšího oslovení "vole", přejde opět k obvyklejšímu "pane". Náš plán po večeři sejít dolů do sklepa a upít něco kvalitního vína přichází vniveč protože u Náčelníka i Tomáše propuká zápal plic, který hodlají do rána vyléčit a proto odcházejí spát. Naštěstí doráží skupina Lukáš - Dan - Tomáš (druhý) - Simona, kteří mou původní společnost střídají. Trávíme večer v příjemném prostředí ve společnosti vína velmi slušné kvality hovorem nikoliv o dešti, nepohodě, rumu, opilcích a pádlech, jak jsme zvyklí, ale o víně, architektuře, radioamatérství a politice. Řekl bych změna více než příjemná.