Vltava 1996

Kapitola Šestá: Čtvrtek 15.8.

Dle rozhodnutí kvůli počasí zkrátit o dva dny letošní vodu a přesto končit v Boršově, čekají nás dnes dvě běžné denní trasy a proto vyrážíme již před polednem. Sluníčko povzbudivě připaluje a rauchpauzy se stávají tím pravým požitkem. Řeka v tomto úseku divokostí sice rauchpauzy poněkud dramatizuje o čemž svědčí piva v ní plovoucí, které se pokoušíme vylovit, ale plove pochopitelně jen pivo poloprázdné, takže jen na památku.

Po cestě děláme krátkou pauzu u provizorní provozovny, sestávající se z maringotky a generátoru, na pivo a smažák. Jásáme nad cenou pouhých čtyřiceti korun až do té doby, než si ptačí porce doneseme. Pivo však není Eggenberg a tak si pochutnáme aspoň na něm.

Poklidně ubíhající kilometry nám zpestřuje nenadálá průtrž mračen i na poměry letošní vody značně intenzivní. Naivní ideu, přečkat ji ve skrytu stromů u břehu, opouštíme po půl hodině promočeni na kost.

Při odjezdu zpod stromů se udělá Ludva s Jiřinou. Stop, čtenáři, nekřič "Stará vesta", nezavírej knihu, vím výčet udělání této dvojice je bezpochyby již nudný, ale pomni, že čteš kroniku. Děkuji za pochopení a omlouvám se.

Stánku seslaného jistě vodáckým bohem, dosahujeme v okamžiku, kdy déšť ustal tak rychle, jak začal a my třesoucí se rukou upravujeme skomírající metabolismus grogem.

Následně vystavujeme prokřehlá těla smějícímu se slunci až z Náčelníka viditelně počíná stoupat pára, tvořící ihned mrak, který je mírným vánkem hnán na další vodáky.

Podupáváme v teplé louži, což osmiletá dcerka stánkařky komentuje slovy, že to nic není, že ona rovněž do bláta může. Venca, pravý táborový vedoucí, se dožaduje důkazu tohoto tvrzení, a nabízí za něj cigaretu. Nevím přesně, jak se seběhlo, že nakonec za ohromného aplausu v blátě za dvě piva končí sám Venca. Fakan se rozhýkal nadšením více než okolostojící dohromady a běžel pro maminku, aby se podívala, jací tam jsou divní pánové. Pošklebek na stánkářčině tváři ztuhl, když se dcerka hrdě chlubila, jak to ona zařídila, tím, že matce zcizila dvě piva.

Dojezd do kempu v Boršově se zdál už tak krátký, že si méně usedlí účastníci začali na posledním jezu vodu užívat. Rozebrali poněkud hráz propusti, čímž sice turbína elektrárny počala jen naprázdno nasávat vzduch, ale průtok propustí se natolik zvýšil, že bylo možno nechat se nést až pod jez. Vodních radovánek se nezdál být konec, než Náčelník všechny z vody vyhnal řka, že chce mít už postavený stan.

Naposledy vztyčujeme stany a vydáváme se na dlouho očekávanou cestu do hospody Pod skálou za její specialitou, syrečkovou pomazánkou, nevídaným to ohňostrojem chutí, přes všechny naše pokusy dosud nenapodobenou.

Hostinský rychle získává nehynoucí Náčelníkovo nepřátelství, když vykazuje, ač naprosto střízlivou a bezpochyby nejčistší z nás, Aigu-Čutku z lokálu. Tato je se skřípěním zubů odvedena do stanu ke spánku a pak už večer může probíhat nezkalen jediným mráčkem.

Pivo i smrdutá lahůdka je neustále v permanenci, nezodpovědní elementi posílají dokola fernety a ti ještě nezodpovědnější nanuky a žvýkačky. Excitace přítomných dostupuje vrcholu, pozvedáme číše, povstaneme a provoláváme slávu Náčelníkovi. Ten blahosklonně kyne a slibuje náčelníkovat všechny Vody, které kdy přijdou a to, i když to je jen stěží možné, ještě lépe než letošní a vůbec.

Plodný večer, poslední večer Vody 1996 se chýlí ku závěru, já se zdržuji s posledním kontingentem, vlévám něco oleje na rozbouřenou hladinu, zvířenou debatou, kdo bude řídit Pavkovo auto při cestě do tábora, neřídí naštěstí nikdo, budíme Vlastu spícího na stole a za vzájemné podpory se suneme ku stanům a naposledy uléháme do provlhlých spacáků. A přes všechnu tu nepohodu je nám to trochu líto.