Sázava 1998

Den D

V noci na den D proti mně uskutečnil ČEZ zákeřnou akci a na hodinu přerušil skoro v celé Praze dodávku elektřiny. Protože se dnešní domácnosti závislostí na elektrické energii velice podobají domu dědečka Saturninova pána, znamenal výpadek proudu zpoždění všech mých budíků, které jsme měl nastavené, abych nezaspal. Můj anděl strážný se ale překonal. Probudil mě v pět ráno a upozornil mě, že veškeré časomíry v pokoji blikají, což znamenalo, že něco nebylo v pořádku. Všechno jsem rychle znovu nařídil a ještě na chvilku usnul. Před odchodem z bytu jsem s těžko překonávaným dojetím spočinul zrakem na vaně, tekoucí teplé vodě, posteli, cédéčkách a dalších vymoženostech civilizace, které mi budou po následující týden odepřeny. Budu mít celý týden na to, abych si uvědomil, že vana je studená, ale dá se napustit teplou vodou. Ve stanovenou dobu jsem před domem nasedl do přistaveného auta firmy Milan-taxi a odjel jsem na branické nádraží.

K autu nám přispěchal mluvčí uvítacího výboru zdejších bezdomovců a další chátry obývající okolí nádraží, aby nám sdělil, že nás zabije. Milanovou otázkou "Proč?" se zabýval asi tak po dobu jednoho mrknutí oka a skrze vymlácené zuby cedil, že v místě, kde parkujeme, přistávají letadla a projíždějí pohřebáci, že jsme hlupáci (použil jiný výraz) a že chce peníze. Byl kompletně potetovaný, příšerně špinavý a děsně smrděl. Tedy řeknu vám, po ránu dost silné kafe. Opět jsem si uvědomil, že náš sociální systém je příliš velkorysý, a měli bychom přijmout systém americký, který je celosvětově známý tím, že žádný není. Před očima mi defilovaly mé daně a bylo mi smutno. Na perónu jsme byli asi dvacet minut před osmou, a tedy dostatečně brzy, abychom mohli trochu poklábosit. Diskuse mezi Lyskou a Doktorem se většinou odvíjela od toho, jak se Náčelník s Lyskou scházejí na squashi. Bylo to trochu zmatené, ale jinak to musela být legrace. Bohužel jsem často odbíhal natáčet vlaky a tak jsem nemohl počítat, kdo na domluvenou schůzku nepřišel víckrát.

Několik minut po osmé začal personál drah posunovat historický vlak a v nedalekých Modřanech se začal Lukíno před zrcadlem holit. Deset minut po osmé přivezl pan Čihák celou rodinu na nádraží, protože jinak by to asi vůbec nestihli. V posledních několika minutách před odjezdem vlaku, které nemohu označit jinak než jako hektické, zejména ve srovnání s poklidným půlhodinovým čekáním, jsme se nejdříve ptali Náčelníka, kolik je hodin, a ten kontroval otázkou ohledně lístků na vlak, ačkoliv dobře věděl, že jsme je nekoupili. Měli jsme k tomu minimálně dva dobré důvody: nemohli jsme podle vývoje situace vědět, kolik se nás u vlaku sejde, a pokladníkem, a tudíž držitelem veškerých financí, byl Náčelník. Kromě toho kupuje lístky dobře a rád a nechtěli jsme ho o tuto kratochvíli připravit. Nějak ale získal pocit, že naše skupina dostatečně nerespektuje Náčelníkův majestát. Rozhodl se ukáznit nás a dát nám jasně najevo, kdo je tady Náčelník. Seřval nás, že jsme nekoupili ty lístky a odběhl k pokladně. Mezitím nařídil zavolat Kochače, který jako jediný ještě chyběl. Samozřejmě kromě Knedlíka a Fíkuse, kteří jeli Avií s loděmi. Kochač se zeptal Lukína kolik je hodin, pak mu poděkoval, že jej vzbudil a vzkázal, že nás někde někdy nějak dožene. Náčelník si ještě pořídil do vlaku pivo a mohli jsme vyrazit.

Vtěsnali jsme se do uličky plného vlaku. Postávali jsme na špinavé podlaze dřevěného vagónu. Od pádu monarchie v tomhle vlaku určitě nikdo neuklízel. Uprostřed vagónu stálo torzo kamen a otevřenými okny vnikal do vagónu neustále kouř od parní lokomotivy. Náčelník nám hned po ránu sebral peníze do banku, přičemž argumentoval tím, že už sám dal dva tisíce. Nevím, proč se tím chlubil, ale nechtěl jsem mu kazit reputaci, a tak jsem si odpustil poznámku, že nejsou v rodině dva, ale tři. Ihned za Prahou jsme asi půl hodiny stáli, protože, jak nám přečetl Doktor z materiálu vydaného (tentokrát nikoliv Náčelníkem) ku příležitosti vzpomínkové jízdy historického vlaku, mašinka měla žízeň. To jsem tedy já měl taky, ale ve stanici nebylo žádné občerstvení. Pojal jsem podezření, že tato jízda nemá být ani romantickou vyjížďkou, ani vzpomínkou na dávné časy, ani oslavou výročí něčeho, ani připomínkou šikovnosti dědů našich dědů, ale zdviženým prstem odborářského sdružení Českých drah, které vypravením tohoto vlaku varovalo nespokojence s jejich službami (zpoždění, čistota nebo spíše nečistota vlaků, kvalita personálu, atd.), jak by to taky mohlo jednou vypadat. Jízda historickým vlakem ale byla opravdovou atrakcí a pouze škarohlíd by si mohl stěžovat na pomalou trhavou jízdu, přiotrávení oxidem uhelnatým, na neustálé postávání na každé mezi, na žíznivou mašinku a na jiné.

V Čerčanech nás přivítal dorůžova vyspalý Kochač, který přijel klimatizovaným vlakem za poloviční cenu asi deset minut před námi. Plánované více než hodinové čekání se díky zpoždění scvrklo na nějakých dvacet minut, během kterých jsme do sebe hodili v nádražní restauraci dršťkovou polévku a něco k pití, a na poslední chvíli se protáhli zavírajícími se dveřmi do motorového vlaku do Zruče nad Sázavou. (Možná jsem vám ještě neříkal, že 'motoráček' je mnohými - zejména americkými - turisty považován za zázrak, protože je to vlak, který jede bez lokomotivy.) Přestože motorový vlak je prostý páry (tzn. nepotřebuje vodu), stáli jsme v Kácově půl hodiny. Zatím jsme si ani neužili moc velké legrace, protože Ninouš s Beroušem a Lukínem pořád spali, a mně nějak nebavilo dělat legraci tím, že bych je budil. Po pěti a půl hodinové cestě jsme vystoupili ve Zruči - na špatném nádraží. (Nikdy se neptejte 'ajznboňáků' na správnou cestu, pozn. autor.) Někdy je totiž mezi nádražím a zastávkou velký rozdíl (i několik kilometrů). Prošli jsme celou Zruč i s přilehlými loukami a po vyčerpávající cestě jsme na pokraji sil dorazili do tábořiště. Fíkus sváděl nerovný souboj se stanovými tyčemi a Knedlík spal. V nejkratším možném termínu jsme postavili stany, srovnali lodě a vyrazili do města najít restauraci.

Našli jsme obyčejnou hospůdku s mírně lenivým vrchním a zasypali ho objednávkami. Už podruhé jsme jedli v hospodě, kde dobře vařili. Ze dvou pokusů to byla dobrá bilance. Vrchního se nám podařilo rozhýbat, ale pro změnu usnul Kochač. Zatím jsme připomínali pojízdné sanatorium postižených spavou nemocí. Nejvíce příležitostí k žertování nám nabízel Lukíno, který málem zahynul hlady, jelikož mu vrchní tvrdošíjně, jako jedinému, odmítal přinést oběd. Restauraci jsme opustili tak akorát, abychom stihli projít zámecký park s altánkem a bývalou kavárnou, která se ale po správném přečtení informační tabule ukázala být kovárnou, a aby mezitím otevřeli zámeckou vinárnu. Doktor se instinktivně opíral o všechny dveře po cestě, a bylo mu úplně jedno, kam vedly. V jeho očích jsme viděli přesvědčení, že jedny z nich přece musí být od vinárny. Jakmile pod Doktorem jedny dveře povolily, zapadl do nich, a když zjistil, že je za nimi vinárna, nebylo síly, která by ho donutila dokončit prohlídku parku. Když jsme za ním po několika minutách došli, měl před sebou otevřenou láhev bílého vína a na tváři spokojený úsměv. Doktor si vsugeroval, že by toto víno mohlo být pro celý následující týden poslední (což pro něj znamená to samé jako do konce života) a choval se podle toho. Nechal si nanosit na stůl několik kilogramů sýra s paprikou a poroučel si jednu láhev za druhou. Když jsme se vydali na cestu zpět do tábořiště, byla již hluboká noc. Po cestě Doktor naházel do pouličního automatu na pepsi knoflíky a vyškrábnul z něj plechovku, nad jejímž obsahem se až do usnutí šklebil. Usedli jsme s Doktorem na lavičku u ohniště a popřáli postupně dobrou noc všem odcházejícím. Když jsme osaměli, zkontrolovali jsme, jestli jsou Velký vůz a Kasiopeia na svých místech, ještě jednou jsme urazili všechny zaměstnance Českých drah a šli spát.