Sázava 1998

Den D +2

Ráno jsem byl vzhůru první. Vylezl jsem ze stanu a usedl na lavičku u kiosku. Slunce bylo ještě schované za kopcem, ale určitě tam bylo. Pozoroval jsem spící tábořiště a odhadoval, kdy začne dneska pršet. Zatím tomu nic nenasvědčovalo, ale to - jak jistě všichni víte - nemuselo vůbec nic znamenat. Po kempu pobíhal správce a sundával cedulky ze stanů. Dostal jsem tik do levého oka. Po včerejšku jsme za sebou měli přes sedmnáct kilometrů, což byla do loňska dávka na tři dny, ale ve srovnání s dneškem to byla rozcvička. Dneska nás čekala poctivá dvacítka. Naštěstí mi Honza - i přes Náčelníkův tichý, ale o nic méně rezolutní, zákaz - přinesl noviny a já měl možnost navázat na několik drahocenných minut kontakt s okolním světem.

Udělali jsme všechno potřebné a vyrazili na vodu. Sice jsme nevyjeli tak brzy jako včera, ale stále jsme byli v limitu, který zaručoval, že se do dalšího tábořiště dostaneme za světla. Lukíno - zřejmě posílen včera vypitou vodkou nebo včera opitým Beroušem - měl od rána několik dobrých nápadů. Za prvé pobavil celou řeku svým skvělým vystoupením v roli benátského gondoliéra, a hned po té založil na své lodi bar vybavený skleněnými panáky (nechtěl jsem a nechci vědět, kde je vzal). Tím se jeho loď definitivně proměnila v centrum pozemských požitků. Na lodi se spalo, pilo, kouřilo a jen zcela výjimečně pádlovalo. Lukíno ovšem neopomněl jedinou příležitost, aby si nepostěžoval, že jeho loď je z celé řeky konstrukčně nejpomalejší, a že my ostatní jsme šmejdi, protože na něj nikdy nepočkáme.Dneska jsme měli před sebou asi osm jezů. Pokud se budou dát sjíždět nebo koníčkovat jako včera, bude to snadné, ale běda, jestli dojde na přenášení. Zaklesnuti do rauchpauzovitého útvaru jsme brzy nechali Náčelníkovy a Dandáše daleko před sebou a narazili na ně až v Českém Šternberku v hospodě. O síle proudu řeky snad nejlépe svědčilo, že nás co chvíli v protisměru míjeli pramice ujíždějící bez většího vypětí proti proudu. Doktor s Knedlíkem byli jediní, kdo měli dostatek sil, aby se vypravili na obhlídku hradu. Měli jsme před sebou ještě pořádný kus cesty, a tak jsme náš pobyt v podhradí nijak neprotahovali.

Asi jeden nebo dva kilometry před kempem začalo lít jako z konve. Bylo mi to nějak jedno a dojížděli jsme v tričkách. Na naší lodi propukla trudomyslnost Začali jsme si s Doktorem medit, jak pojedeme zítra domů. Z úvah, jak je z kempu daleko na nádraží nás kousek před tábořištěm v Ratajích vyvedl poslední dnešní jez s krátkým úsekem peřejí. Přiznávám, že jsme s Doktorem projeli peřeje pod stromy a museli se pořádně naklonit, abychom se neudělali. Viděl jsem v očích ostatních vyhasínající záblesk zklamání, ale co se nepovedlo nám, to jim vynahradili Kochač a Fíkus. Na břehu jsme se dlouho rozhodovali, jestli máme postavit stan hned, nebo počkat, až přestane pršet. Vypadalo to ale, že bychom se také nemuseli dočkat, a protože nám začínala být zima, pustili jsme se do stavění. Sotva jsme postavili stan a převlékli se, přestalo pršet. Stan jsme měli mokrý seshora, zespoda i zevnitř. Výborně. Večer jsme proklábosili v hospodě, když předtím Knedlík v jídelně u večeře znectil servírku, že by si od ní pes kůrku nevzal. Bylo mi jí chuděry až trochu líto.