Sázava 1998

Den D +3

Ráno pršelo. Ani nevím, jestli v noci vůbec přestalo. Honza vytáhl 'plocňu' na nejhorší časy, které podle něj právě nastaly, a každému, kdo se dostavil ke snídani, nabídl doušek slivovice. Tím se den trochu projasnil, ale stále to nebylo ono. Já i ostatní jsme vytáhli teplé oblečení a pláštěnky. Dle vlastních slov měl Doktor pro ještě horší případy na tajném místě schované peníze na vlak. Na jezu nad tábořištěm se mezitím cvaklo několik lodí. Vrhl jsem se do proudu pro odplouvající věci a sám jsem si v tu chvíli nebyl jist, zda jsem byl veden snahou zachránit trosečníkům zásoby nebo důstojně odejít z tohoto smutného světa. Řeka byla překvapivě teplá (aspoň relativně vzhledem k chladnému vzduchu).

Rád bych napsal, že tomu tak nebylo, ale na prvním jezu se cvakli Kochač s Fíkusem. Tentokrát ani nečekali, až někdo sjede jez před nimi a sjeli jej jako první. Loď s veškerými věcmi uháněla po proudu a nebylo nikoho, kdo by ji zastavil. Kochač s Fíkusem kráčeli odevzdaně korytem řeky jakoby byli na procházce a o své věci - a tím méně loď - nejevili nejmenší zájem. Ostatní lodi se snažili je dohnat, respektive dohnat hlavně všechno, co bylo již za zákrutem řeky unášeno proudem. Naštěstí peřeje asi po sto metrech skončily a obrácená loď plná věcí se zastavila na klidné hladině. Když jsme s Doktorem skupinu dojeli, byla už loď vylitá, Kochač s Fíkusem pili rum a Náčelník dokupoval v blízkém obchodě zásoby. Další úsek jsme trávili povětšinou v rauchpauzovitém útvaru a výukou háčků na místech kotrčů. Naši klidnou plavbu ukončila průtrž mračen, která se přihnala, kdo ví odkud. Dopádlovali jsme rychle do Sanopše a ukryli se v restauraci. Tam usnul za stolem Knedlík. To bylo podezřelé, protože normálně usínal až po jídle. V tu chvíli jsme ještě netušili, že v jeho těle probíhá urputný boj s otravou alkoholem. Zřejmě pouze pud, známý z živočišné říše, donutil Knedlíka vstát, odebrat se do ústraní, v pláštěnce ulehnout schoulený u okapové roury a čekat na neodvratný konec. Pro jistotu jsme každou chvíli kontrolovali, jestli jsou zachovány základní životní funkce. Při manipulaci mělo Knedlíkovo tělo vlastnosti koženého pytle naplněného řídkou kaší. Byl bílý jako zeď a v zelené pláštěnce vypadal jako zombie. Malé děti na břehu se ho báli a utíkali od něj pryč. Těžkého a zodpovědného úkolu dovézt Knedlíka do kempu se ujal Náčelník. Naložil si ho na háčka a společně vypadali, jako by byl Knedlík vypraven na posvátnou cestu do věčných lovišť. Z lodí, které nás míjeli se vždy nejdříve ozývalo 'jó, singl, to je pohoda', kterýžto slogan byl po chvíli vystřídán zděšeným 'ty vole, voni tam maj' mrtvolu!'. Na tyto poznámky Náčelník s kamenou tváří odpovídal, že pouze plníme poslední přání zesnulého a pláštěnku má na sobě proto, aby se tím, co z něj upadne, nezasvinila voda v řece. Jeli jsme pro případ potřeby s Doktorem vedle Náčelníkovi lodi, ale - zcela upřímně - nedokázal jsem si představit, jak bychom spadnuvšího Knedlíka lovili ze dna řeky, pokud bychom ho nezachytili hned při sesuvu z lodi.

V Budíně jsme na sebe poutali s mrtvolou patřičnou pozornost. Dostali jsme se do hledáčku ostatní obyvatel kempu i jeho zaměstnanců. Také v restauraci se nás ptali, jestli nechceme s něčím pomoci. Knedlík se nechal převléci a uložit do stanu a dál jsme se o něj nemuseli starat. Vypadalo to, že přežije. Začal jsem se ohlížet po sprchách s teplou vodou, které byly anoncovány ve vodácké mapě a v průvodci. Když jsem zjistil, jak se věci ve skutečnosti mají, nabyl jsem jistoty, že tak špinavý, abych je použil, ještě nejsem. Teplá voda tekla, pokud se ohřála od sluníčka, ze soustavy rezavých trubek, které z jedné strany ohraničovaly popraskanou betonovou desku, která měla vymezovat prostor sprch. Asi vám nemusím napovídat, na kolik stupňů se může ohřát voda ukrytá za deště pod stromy. Některé vtipy nejsou dobré. Usadili jsme se na terase restaurace rekreačního objektu a strávili tam společně příjemný večer. Za úplné tmy nás poctil svou návštěvou zmrtvýchvstalý Knedlík, který měl pochopitelně žízeň jako trám, ale jinak měl dobrou náladu, takže jsme si z něj konečně mohli dělat legraci. Tedy ne, že bychom si ji nedělali už předtím, ale přeci jenom, pokud dotyčný na vaše narážky nereaguje, není to zdaleka taková junda.