Sázava 1998

Den D +5

Do stanu bušily proudy vody. Konečně voda, jak má být. Zběžně jsem zkontroloval, kolik máme ve stanu vody, kolik věcí mám mokrých, a jak je na tom kamera. Výsledek byl vcelku uspokojivý a tak jsem se nechal monotónním zvukem dopadajících kapek uspat. Když jsem se znovu probudil, déšť pomalu ustával, a než jsem se přinutil vstát, obléct a vylézt ze stanu, přestalo pršet úplně. Všechno, na co jsem se podíval, bylo mokré. Sešli jsme se u snídaně a přemýšleli, co s načatým dnem. Pravděpodobně kousíček modré oblohy, který se na chvíli objevil nad našimi hlavami způsobil, že jsme se přihlásili ke hře, kterou pro nás Náčelník s Doktorem připravovali už dlouho před dovolenou. Tak sem jezdili, když pod rouškou tajemství a příšeří velkoměsta opouštěli Prahu. Kvůli dnešku se celé týdny tvářili tajemně jako hrad v Karpatech. Tak proto mi Náčelník v posledních dvou měsících, pokaždé, když jsme se viděli, říkal, abych si sebou vzal baterku. Proto se Doktor stavěl poslední dobou hluchým a němým k mým obvyklým výpadům a dokonce ani nereagoval na nejrůznější invektivy, které jsem k němu adresoval.

Náčelník nás rozdělil do dvojic a každé dvojici vydal plastikové desky v barvě přidělené každé soutěžící dvojici. Hra se mi začala moc líbit, protože jsem byl ve dvojici s Ninoušem. Desky obsahovaly spoustu očíslovaných obálek, volné listy papíru a nějakou černou tyčku. Doktor nám kvůli cestě, která nás čekala, doporučoval boty do lodi a minimum oblečení. Sliboval nám velmi volný časový limit. Ve všech bodech lhal a ani se nezačervenal. Měli ale s Náčelníkem takovou radost, že jejich úsilí nepřijde vniveč (což já bych měl taky), že jsme mu v tu chvíli bezvýhradně věřili. Zaplašil jsem chlípné myšlenky, do batůžku jsme narvali všechno, co jsme mohli potřebovat, a dostavili se ke startu.

Z první obálky na nás vypadl list papíru hustě popsaný číslicemi. Hezky nám to začínalo. Na třetí pokus jsme našli potřebný klíč a po vyluštění zprávy jsme pokračovali přívozem přes řeku na hrad Zlenice. Vyšplhali jsme se na hrad a otevřeli další obálku. Hned, jak jsem posbíral všechny kousky rozstříhané fotografie, které vypadly z obálky a rozlétly se po kopci, složil jsem obrázek, na kterém byl uříznutý kmen stromu s prostřílenou dopravní značkou a několik směrových tabulek s místy, která se jmenovala jako nemoc. Ninouš mezitím nádherně namaloval hrad tou černou tyčkou, která se ukázala být uhlem, a vyrazili jsme hledat ten podivný totem. U rozcestníku stáli Náčelník s Doktorem a smáli se, až se za břicho popadali. Chvilku na to jsem pochopil, čemu se na malebném, ale nikterak vzrušujícím, místě smějí. Povel 'Pokračujte přímo do vrchu neoznačenou cestou', znamenalo prodírat se mezi kopřivami, malými jehličnatými stromky a ostružiním. Podařilo se nám najít tunel, ze kterého se zrovna vyřítila Dandáša, která stále opakovala, že ji někdo pozoroval, že na ni z hloubi tunelu svítily dvě oči. Odpočítali jsme příslušný počet kroků, který nás zavedl před hledaný symbol. Pokusili jsme se tipnout, co asi tak mohl ten hnědý flek na vlhké stěně tunelu znamenat v době, kdy vznikl. Naše představivost se rozběhla na plné obrátky a podařilo se nám téměř určit význam symbolu (přesto jsme byli odměněni - podle mne zcela neoprávněně - minimálním počtem bodů). Zvláštní body jsme mohli získat, pokud bychom uhádli, v kterém filmu se symbol objevil. Nakonec jsem byl rád, že jsem svůj tip neprosadil, protože bych za své Lovce mamutů získal výsměch a snad i trestné body za znevážení hry, což v důsledku znamenalo urážku rozhodčích a další ztrátu bodů. Od tunelu nás další instrukce poslaly dále do kopce, kde jsme měli v lese za tratí najít potůček a studánku. Nevím, jak se nám to podařilo, ale v lese velkém jako Modřany jsme na konci vlhkého rigolu našli studánku jako dlaň a rozlepili další obálku. Úkol pravil nakreslit studánku a tak se práce chopil Ninouš a já jsem v tichém úžasu zíral, jak na papíře vzniká přesně to, co jsem viděl před sebou. Abych si nepřipadal úplně zbytečný, složil jsem aspoň další fotku, která ukazovala jakousi hospodu v nedaleké vesnici. Zvolili jsme netradiční cestu přes tábořiště. Měli jsme k tomu několik dobrých důvodů. Měl jsem plné zuby prodírání se pálícími a škrábajícími křovisky a hlavně jsme dosud nepochopili, k čemu je mapa v průvodci. Aspoň se nám cestou podařilo získat razítko a v nejlepším podniku v širokém dalekém okolí (koberec od zdi ke zdi, vrchní ve fraku zlomený v pase) zpívat odrhovačku 'V restauraci na růžku, poplácáme Marušku ...'. Ve Lštění jsme našli hospodu z fotografie a usedli ke stolu rozhodčích. Náčelník nám zapsal čas příchodu a tvářil se přísně. Objednali jsme si 'guldena' a 'rajdu' a něco k pití. Ninouš do sebe statečně valil dalšího bechera, dalších pět bodů. Připadalo mi vůči Ninoušovi nespravedlivé, aby trpěla za to, že je ve dvojici s abstinentem a objednal jsem rozhodčím po pěti fernetech. Rozhodčí se tvářili překvapeně a lamentovali nad množstvím alkoholu, který budou muset, když už je jednou na stole, vypít. V očích ale měli takové zvláštní plamínky, které se rozsvěcí vždy tomu, kdo pije alkohol, který platil někdo jiný. Kromě jídla jsme museli získat nové informace z další obálky. Instrukce byla ukryta v křížovce sestavené z pojmů vážících se k Divadlu Járy Cimrmana, což byl relativně laciný gól. Další instrukce nás vedly do nekonečného kopce nad vesnicí. Kdysi jsem slyšel, že hřbitovy byly zakládány na kopcích, aby to duše zemřelých měly blízko do nebe. Podle mne byl pravý důvod ten, že většina lidí v blízkém okolí zemřela na srdeční příhodu po té, co se do takového krpálu vyškrábala, a bylo jednodušší je pohřbít na místě, než je někam nosit. A těch pár ostatních, kteří zemřeli ve válkách, při epidemiích a katastrofách, prostě nahoru vynesli. Odolali jsme sebrat nějaký věnec z hrobu, abychom si mohli odškrtnout další položku na listu průběžných úkolů a zamítli jsme i nápad vyrvat z hrobů nádherně barevné květy, které mohly ozdobit naše pokrývky hlavy. Z další obálky jsme se dozvěděli, že máme jít po žluté značce. Definitivně jsem opustil myšlenku jet do benešovského zverimexu pro živého krokodýla, který by nám zajistil jasné vítězství, a vyrazili jsme do neznáma mezi lány kukuřice. Po dlouhých kilometrech chůze jsme došli na rozcestí. Maličko jsme zaváhali, protože ani jedna cesta nenesla na sobě známky žluté značky. Abych byl přesný, tak žádná cesta nenesla žádnou známku žádné barvy. To nás ale nemohlo zviklat v rozhodnutí jednou z těch cest se vydat. Útěchou nám bylo, že jsme se mohli vydat se stejnou pravděpodobností kteroukoliv z cest. Nepříjemné bylo, že ať jsme se vydali jakoukoliv z nich, stejně byla špatná. Po nějaké době jsme mezi větvemi rozpoznali střechu nějakého stavení a vydal jsem se hledat někoho, kdo by nám řekl, kde jsme, resp. kde je tady nějaký hrad. Na okraji lesa stála starší paní a zápasila s lopatou, na které měla nalepenou hroudu bláta, kterou se snažila z lopaty odlepit. V první chvíli jsem si nebyl jist, jestli o mě nechce tu lopatu zlomit, ale podařilo se mi ji uklidnit, a dokonce nám i poradila správnou cestu. Vrátil jsem se pro Ninouše a společně jsme šli, kudy nás stařena poslala. Neměli jsme žádný důvod tam jít, ale také žádný tam nejít. A něco jsme dělat museli. Po dalších útrapách s kopřivami cestička vyústila na louku. Po pravé straně jsme zahlédli několik kamenů narovnaných na sebe a rozlepili poslední obálku. Od okolojdoucího Knedlíka jsme se dozvěděli, že jde z hradu a jestli jsme tam už také byli. To byla divná otázka, která mohla znamenat pouze dvě věci: Knedlík se zbláznil anebo tohle nebyl hrad. Knedlík mluvil jako blázen (nadával před svědky na Náčelníka), vypadal jako blázen (odřený a špinavý) a choval se jako blázen (neustále poskakoval a otáčel se kolem dokola), ale přesto místo, na kterém jsme stáli, nebyl hrad. Náčelníková nám s popřála šťastnou cestu a oba zmizeli v kopřivách. Než jsme se stačili připravit k další strastiplné cestě, zahlédli jsme po louce se blížícího Lukína a Dandášou. Jak nás míjeli, zaslechli jsme zcela jasně Lukínovu teorii sjednocení středověké Evropy. Spočívala v tom, že by nejdříve celou Evropu sjednotil a potom táhl společně proti Náčelníkovi. Pomyslel jsem si, že tohle se nám bude hodit v konečném účtování. V několika následujících minutách jsme pochopili, že tu kdysi býval celý komplex hradu a podhradí. Zatímco my jsme se - pochopitelně - nacházeli v podhradí, hrad se tyčil na strmém kopci nad námi. Vyškrábali jsme se tam, abychom zjistili, že tam nic není a slezli zpátky dolů. Tam jsme aspoň našli poklad. Krabička obsahovala zlatou zprávu, která říkala, že se máme vrátit zpátky do tábora. Byli jsme již příliš unavení, abychom znovu absolvovali cestičku plnou kopřiv, a tak jsme se vydali zpět po kolejích. Kdybychom se rozhodli rychleji, mohlo už být po nás, protože zrovna, když jsme se blížili ke kolejím, prosvištěl po nich před námi vlak. Nebylo to nejmoudřejší rozhodnutí, ale nechat se přejet vlakem neznamenalo pro nás v tu chvíli nejhorší možnou variantu. Ale úplně klidný jsem tedy nebyl. Z jedné strany byl sráz plný dvoumetrových kopřiv a na druhé stála neprostupná zeď stromů s konečky větví osekanými projíždějícími vagóny. Kdysi jsem slyšel, že předpisy předepisují minimální vzdálenost vegetace od vagónů na dva a půl metru. Buď se pravidla změnila nebo si dnes opravdu může každý dělat, co chce. To nejdůležitější ale bylo, aby zrovna nejel žádný vlak. Konečně jsme narazili na pěšinku v lánu obilí a zahnuli po ní dál od trati. Ještě jsme se stačili cestou nechat prohlásit za starosty Zlenice a potom už jsme došli do kempu. Usedli jsme k venkovnímu stolku a dokončovali některé předepsané úkoly. Konečně jsme všechno odevzdali a po pohovoru z rozhodčími jsme se mohli jít vykoupat.

Voda v řece byla pěkně studená, ale na popálené a poškrábané nohy to byl učiněný balzám. Už když jsme dokončovali poslední úkoly z dlouhého seznamu zadaných úloh, všiml jsem, si, že v prostoru před stříškou venkovní restaurace se rozehřívá gril, a že na něj později přibylo selátko. Krásně to vonělo a já v duchu odhadoval, komu asi tak patří, abych se s ním seznámil a posléze mu přivodil nevolnost a ujal se jeho porce. Do poslední chvíle, když už okolo mě všichni chodili s příborem, jsem si nedokázal dát dohromady, že to sele a malá poznámka na propozicích soutěže hovořící o kulinářské odměně patří k sobě. To tedy byla naprostá bomba. A vybuchla mi přímo v žaludku. Ihned jsem se zachoval jako Pavlovův pes. O selátko se s láskou staral človíček, který nebyl ve své podstatě zlý, ačkoliv vypadal jako právě propuštěný trestanec, který ještě na rozloučenou dostal pořádnou nakládačku. Obávám se, že psané slovo není schopno vystihnout plně zážitek, který se ke konzumaci selete vázal a proto bych pouze rád konstatoval, že Náčelník s Doktorem nasadili laťku vodáckého obžerství tak vysoko, že bude prakticky nemožné ji v budoucnu překonat.

Večer se strhla pravá letní bouře. Seděli jsme s plnými žaludky pod stříškou a sledovali, jak se ve větru zmítají naše stany a po tábořišti poletují trička. Měl jsem příjemný pocit, že jsem se vším smířen a spokojen, a tedy připraven na všechno. I na konec světa, který možná právě nadcházel.